Celý léto jsem se honila za příběhy. Nesnažila jsem se dobře bavit, jen zažít něco, co bude za hranou. Jenom proto, abych měla dost materiálu pro další články, ze kterejch bude lidem smutno. Chodila jsem na hnusný akce s hnusnýma lidma a jakoby zpovzdálí sledovala, jak se nám dějou hnusný věci. Jenže to všechno bylo tak nucený, že se teď nemůžu donutit o tom napsat ani řádku. Nechci na to znova vzpomínat, vracet se tam a prožívat to podruhý, potřetí...
I když jsem byla fyzicky na všech těch místech a žila ty šílený příběhy k zapsání, mysl se sotva pohnula z iluzorní reality ve který moje prsty přejíždí po bílý kůži a slunce prosvítá skrz zatažený rolety. Iluzorní realita, ve který je mi ráno hezky a ne na umření, protože jsem večer vypila tři skleničky a ne tři flašky. Myslela jsem si, že nešťastná láska nebo lajna bílýho prášku je to nejlepší, co mě může potkat, když chci tvořit umění. Ve finále je to vražedná kombinace, ale rozhodně ta nejlepší, co mě mohla potkat. V počítači jsem objevila textovej dokument z 6. září. Šest stránek mojí silně zmatený poezie. Šest stránek, který jsem napsala za jedinou noc, během který jsem toho vypila tolik, že si ani na jednu z těch stránek nevzpomínám. Jsou tam školácký chyby, nesrovnalosti, opakující se motivy a nefiltrovaný emoce. Je zvláštní, že jsem tyhle emoce dokázala zapsat i ve chvíli, kdy jsem nevnímala ani svojí existenci. Vysoko nad všema slovama, daleko za hranicí kontroly. Tady je úryvek. Chtěla jsem to nechat co nejvíc autentický, nic jsem nepřepisovala, jen opravila pár opilejch překlepů.
bůh napsal bibli a víc nevim nic
cíga ti vypálej díry do plic
lahve ti vysekaj řádky bez směru
řádky jsou lajny co sjíždím, co beru
bůh stvořil kočky, jsou nesmrtelný
klidně skoč ze střechy, furt budeš nejvíc
vidím znít rýmy a zlý stíny po zdech
až zbyde poslední, půjdeme po třech
Jenže poslední cígo jsem vykouřila sama, nebylo s kým jít po třech. Myslím, že je to básnička o lásce, ale dost dobře to taky může bejt básnička o šílenství. To si můžu jenom domyslet, nebyla jsem přece u toho, když jsem jí psala. Jsem devět koček, některý jsou dávno mrtvý a ty co ještě žijou z toho dávno musely zešílet. Mrtvý s živejma pohromadě, to způsobuje akorát problémy. Tím si můžu odůvodnit, proč jsem v tom butiku nevydržela pracovat dýl než šest dní. Tolik mrtvejch lidí na jednom místě, jeden střídá druhýho, maj ošklivý obličeje a pořád po tobě něco chtěj. Já se vám na tuhle halenku ve velikosti L můžu akorát tak vysrat, krávo. Když jsem jí hledala ve skladu, dala jsem si rohem kovovýho regálu do hlavy. Tu hlavu jsem si pak doma spravila lahví vodky, jenže potom začalo svítat. Autobusy s číslem 188 začaly jezdit v pravidelnejch intervalech. Pár mi jich ujelo, ale nebylo to tak tragický, venku bylo hezky a já si vzala na cestu do práce zbytek vína. Ladilo mi s mikinou ze sekáče i s hudbou ve sluchátkách.
6. září, 7:36, Arkády Pankrác, přede mnou celej svět, pár posledních loků vína, pár posledních hodin v práci. Odnesla jsem do koše prázdnou láhev a vyjela po eskalátorech do pekla plnýho zářivek a klimatizací. Při čekání na dodávku zboží jsem usnula na podlaze. Kolegyně se tvářila tak nějak udiveně, když mě budila, ale pořád to nebylo tak tragický. Čemu se kdo diví? Moje hlava je unavená a děti jsou bezprostřední. Prostě usnou, když potřebujou spát. Položej ti nepříjemnou otázku, když chtěj znát odpověď. Máš pro sebe odpověď? Výpověď jsem neřešila, prostě jsem už znova nepřišla. Věřím, že moje neohlášená absence měla dostatečnou výpovědní hodnotu.
(pozn.:výpověd mi přišla poštou den po tom, co jsem tohle napsala)
Tu smlouvu jsem stejně nepodepsala já a ano, tohle je opravdu můj podpis a ptáte se, proč vypadá tak dětsky? Protože jsem.
Dítě. Po dětech nemůžeš chtít nějakou práci, sex ani ofocenou kopii potvrzení o zdravotní způsobilosti. Děti maj kurva běhat po louce a chytat luční kobylky nebo si něco malovat nebo tancovat a hrát si na princezny. Hraní na princezny mě nikdy moc nebralo, až teď, ve dvaceti. Jenže princezny si nenechaj za skleničku šampaňskýho sahat od starejch dědků na stehno. Prej jsem tady ze všech nejhezčí. Prej jak můžu tak dobře tancovat na těch vysokejch botách? Pomoc, tak kde je ta servírka?
Some drink for lady? Chvilka váhání. V nápojovým lístku ukazuju prstem na bílýho Moeta, do stříbrnýho psaníčka nenápadně schovávám žeton od servírky. To už mám dneska sedmej. Ještě sedm takovejch a bude na nájem. Svoboda je vykoupená slzama a kocovinou, ale nedá se nic dělat. Obětovat pět dní v týdnu na obstarávání peněz, to si nemůžu dovolit, na to nemám čas. Táhne mi na třicet a vlastně jsem už jednou nohou v hrobě. Sundat mu tu ruku ze stehna, nebo si nechat objednat další skleničku? Důležitý rozhodování přece nenecháš na dítěti. Nenecháš dítě platit nájem. Nedělej si žádný děti, když jsi hloupej jarda, protože vychováš jenom dalšího hloupýho jardu. Bude jíst bůček, nadávat na program v televizi a volit SPD. Hloupej jarda je poměrně rozšířenej a nebezpečnej archetyp. Já mám v sobě ještě mnohem nebezpečnější archetypy, ale taky silnou touhu stát se dobrym člověkem. Zní to jako klišé, ale každý ohraný klišé začínalo jako čistá a ryzí idea. Priority se samy od sebe rovnaj do řady a hodiny ukazujou 11:11 dvakrát za den, protože jsem si nastavila dvanáctihodinovej formát. Často zapomínám, že nemá smysl hrotit věci na sílu. Že moje realita je iluzorní a když mi v ní nebude dobře, můžu si vytvořit jinou. Každej si může vytvořit svojí realitu a svobodně se rozhodnout, jestli se bude prolínat s nějakou jinou realitou. Jednoduchá metafyzikální teorie. Jednou jsem na twitteru položila řečnickou otázku; jak rozeznat spirituální osvícení od toxický psychózy?
Snadno. Buď vidíš bílý světlo nebo černou tmu. Moje jméno v překladu znamená světlo a žádná z devíti koček není mrtvá. Bůh stvořil kočky, jsou nesmrtelný. Když do takový kočky šťouchneš klackem, probudí se. Fascinuje mě, jak je náš jazyk bohatej na metafory. Tady je to výjimečně na škodu, protože do týhle úvahy nechci tahat žádný klacky. Těch bylo dost až do konce. Dost chyb, který jsem udělala a dala jim svý číslo. Některý mi píšou doteď. Přesto, že se to stalo čtyři roky zpátky a bylo to špatný a opilý.
V knížce o tvůrčím psaní doporučovali, dávat si při psaní článku vždycky záležet na první a poslední větě, protože právě tyhle dvě věty z velký části ovlivní celkovej dojem z četby. Nevím jak zněla první věta, ani jakej udělala dojem.
Vím, že jsem nepřišla dělat dojem a tahle věta není poslední.
