Tečka za souvětím

19.10.2019

„Pervitin, marjánku?“
Ostravský nádraží, sobotní ráno, sobotní poledne. Sotva jsem stihla zapálit bílou davidoffku, už se kolem mě sesedlo hejno nějakejch ztracenejch zavšivenejch feťáků. Vždycky jdou s jistotou rovnou za mnou. Kolem nas posedává tolik lidí, ale tihle týpci zamíří zrovna ke mně. Ale proč je to vždycky tak? Za slušnejma holkama nikdo takovej nechodí. Slušný holky znechuceně nakrčí nos a beze slova si odsednou jinam. Já ne. Pověz mi, kolik ti chybí na vlak do Prahy. Pověz mi to všechno, jak tě včera v herně obrali.
 „To seš ty ze včera, to seš ty, ta holčina z tej Stodolní. Já jsem tě viděl včera, já jsem tě poznal podle těch bot. Ty jsi Slovenka, že, to já poznám.“
Bere si z mojí ruky zapalovač a u tý příležitosti mi políbí hřbet dlaně. Za nehtama má černou špínu. Ve Stodolní jsem nebyla a Slovenka taky nejsem.
„Přišel za mnou můj tato včera a já že tato, aspoň dvě sto euro bysem potřeboval. A tato mi dal dvě sto euro, tak sem došel do tej Stodolní a tam to lítalo. Jak psi jsme se tam všichni porvali. Všechno lítalo, maso to bylo.“
„Maso já nerada, tak ještě že jsem tam nebyla.“
„No podle bot jsem tě poznal. Já už jsem desátej den vzhůru nohama a už mi z toho skoro hrabe, věříš mi?“
„Věřím ti.“
„A slečno, stovku bys neměla? Já že na jízdenku. Ale nechci to zadarmo, takový matro ti dám za to, tos neviděla takový krystaly.“
Viděla jsem i jinačí krystaly, ale dneska nemám chuť se do něčeho zaplést.
„Já na tyhle věci moc nejsem, víš? A peníze ti taky dát nemůžu, všechno jsem včera utratila.“
Lovím v peněžence.
„Můžu ti dát....dvacku akorát.“
„Tak děkuju, ty seš hodná, slečno. A proč seš taková smutná?“
„Ale ne, takhle jsem normálně.“ Krčím rameny.
Smutná, Smutná. Kvůli tobě, ty hajzle. Kvůli tomu, že už ti nikdy nenapíšu. Ani po dvou lahvích vína, nikdy. Kvůli tomu, že tě nenávidím, ale kdybys mi zavolal, přijela bych za tebou hned, klidně z druhýho konce světa. Kvůli tomu, že mi nezavoláš.
Už jsem z toho unavená. Hrozně moc unavená. Hysterická. Dva roky, den co den usínat a probouzet  se s tou samou myšlenkou. Je to jako nemoc, která mi rozežírá mozek. Nikdo si nechce číst o nemocech a tohle neni žádná lovestory. Tyhle sebelítostivý kecy. Přitom by to všechno bylo tak jednoduchý, nebýt týhle nemoci. Děje se mi teď spousta fajn věcí. Spousta lidí by se mnou měnilo. Někdy nosím peníze jentak rozházený v tašce, protože se mi nevejdou do peněženky. Nechávám štědrý spropitný a usmívám se na prodavačky. Balím a vybaluju kufry, kolem mě se střídají krásný scenérie a já jsem jejich součástí. Kupuju si jednu knížku za druhou a konečně je stíhám číst a tak zase čtu a do pokoje mi svítí sluníčko a cítím se, jako kdybych objevila Ameriku. Cítím se hezky, protože v mým světě je hezky a pak mě znova bodne v hlavě můj hlas. Jak můžeš bejt tak spokojená, když jsi jenom poloviční? Jak můžeš žít s vědomím, že vždycky budeš jenom poloviční? Nemůžu. Už se necítím hezky. Cítím, že mi polovina chybí. Jin nebo jang, mužská nebo ženská energie, kdo ví. Mám koule i koule a ty jsi buzna, proto máš pocit, že to dávám moc zprudka.
Na chvíli se ztratím ve svých myšlenkách a pak už mě nebaví poslouchat litanie toho zpikovanýho kluka, tak se vymlouvám, že musím utíkat na vlak. Nabízí se, že mě doprovodí k nástupišti a to je teprve trapná situace, protože můj vlak jede ve skutečnosti až za 30 minut. Jde se mnou, nese mi tašku a pořád něco švitoří.
 „Do Prahy jedu, víš. Tam budu dělat kšefty, byznys. Tam budu prodávat matro ve velkým. A pak do Varů. A víš, proč do Varů?“
„Vím. Protože jsou tam bohatý lidi, Rusáci. Byla jsem tam minulej tejden.“
Ještě jednou vytahuje z kapes svoje pytlíčky a  spoustu odpadků a drobnejch, aby se mnou zkusil vyměnit svoje krystaly za stovku. Všechno mu padá z rukou, on to nešikovně sbírá ze země a já vycítím příležitost zmizet.
„Už fakt musim, tak čau a hodně štěstí“.
Rozbíhám se po eskalátorech a mizím pryč, dřív než se stačí vzpamatovat.

Na nástupišti si vedle mě sedá důchodce v tlustých brýlích. Chce si povídat, ale já mám kocovinu třetího stupně. Není mi příjemný, když musím v tomhle stavu mluvit se slušnýma lidma. Na moji mluvě neni nic zvláštního, ale moje pohyby mě s jistotou prozradí. Klepu se ještě víc než obvykle a křečovitě si sahám do vlasů. Ale tenhle pán není dnešní a tak na mě neshledává nic neobvyklýho a vesele mluví o počasí a že teď už jsou houby v lese celý rozmočený, jak hodně pršelo. Mluví a očekává odpovědi na věty, na který nemám co říct a já proklínám rychlík Ostravan, že má pětadvacet minut zpoždění. Do Ostravy na koncert Schyza jsme včera odpoledne jeli ve dvou, ale domů se vracím sama, protože Frederik skončil v Novým Jičíně, v posteli vedle holky, co má ofinku a roztomilej obličej. Vlastně je to dobře, protože kdybychom měli na hotelu spát v jedný posteli, možná bych udělala něco, čeho bych druhej den litovala. Je to zvláštní přátelství. Bavím se s ním asi proto, že mi tak připomíná jeho. Divnej hubenej zmrd, přesně můj typ. On se se mnou nejspíš baví proto, že je hustý mít kamarádku striptérku, která má na instagramu sedm tisíc sledujících a navíc poslouchá stejnou hudbu. A když jsme někde spolu, vždycky to dopadne špatně. Včerejšek nebyl výjimkou.
Sdílím kupé s párem ve středním věku, jedou do Prahy na nějaký zápas a ta obtloustlá blondýnka ne a ne zavřít pusu.
 „Obložený kameny, pokládaj tam asfalty, dvě šedé protihlukovky, Maruška je má taky, vypadá, že je to pryž, do předzahrádky, do předzahrádky to položíme.“
Valí se na mě proudy slov a přetrhávají nitě umělcova stavu. Jste sjetý, nebo co? Proč mluvíte takový hovna, proboha? Nemůžete na chvilku držet hubu? Projíždí pán s občerstvením.
„Dvě decky bílýho, prosím.“
„Müller může bejt?“
„Může.“ Cokoliv.
Proč zase piješ? Není to v týhle situaci už zbytečný? Vždyť je ti ještě špatně ze včera. Ozývá se moje dobré já. V pořádku. Teď píšu. Povolila jsem si pít, když píšu. Je to výjimečnej stav. Přes den piju sama jen když někdo umře nebo když píšu. Jednou budu spisovatelka a budu psát každej den.

Jak teda probíhal ten včerejší koncert? Zepředu na bocích mám fialový modřiny, jak mě dav tlačil na železný zábradlí oddělující první řadu od stage. To je vždycky známka dobrýho koncertu, ale tenhle večer byl všechno, jen ne dobrej. Skončila show a Frederik se ztratil v davu , aby mohl opíchat další holku, kterou sbalí na to, že ve tmě po pěti vínech vypadá trochu jak Protiva. Koncert byl fakt skvělej a já tady počkám na Honzu, abych mu řekla, že koncert byl fakt skvělej. Vykouříme spolu cigaretu a já mu vysvětlím situaci a zase se spolu budeme všichni normálně bavit. Měla jsem to hezky vymyšlený. Vstup do backstage střežil vyhazovač a já s tím krajkovým korzetem a odhodlaným výrazem v očích vypadala jako nějaká pomatená groupie. Nakonec mě tam pustil, asi usoudil, že tihle rapeři po koncertě uvítaj nějaký hezký krajkovaný rozptýlení. Jenže neuvítali. Už nevím, jestli vůbec došlo na ten line o tom, že koncert byl fakt skvělej, protože se to celý sehrálo moc rychle.
„Jestli ještě někdy dáš Pavlovi nějaký drogy, tak tě zabiju. A vypadni odsud, tady nemůžeš bejt.“
Podle jeho výrazu jsem pochopila, že to myslí smrtelně vážně a že mi nezbývá nic jinýho, než vzít to na vědomí a vypadnout odsud.
„Pavel, vole, by si ode mě zasloužil zlatou heráku.“
Pohrdavě odseknu, otočím se na patnácticentimetrovým podpatku a se slzama na krajíčku vypochoduju z backstage. Ubrečená holka utíká z backstage ven z klubu a opilí týpci se za ní otáčí. Brečím teď hodně často, při všech možných příležitostech. Taky sprostě nadávám a mluvím s lidma hodně od podlahy, když na to přijde. Když mám s něčím problém, ví to všichni kolem mě a seru na nějakou korektnost. Už jsem se za to přestala stydět, potlačování emocí není zdravý a nahromaděnej vztek nebo smutek se v těle po čase přemění na nemoc a pak umřeš na infarkt myokardu, mrtvici nebo rakovinu. Tak jsem to četla a tak si omlouvám, že jsem prostě hysterka.
A teď jsem smutná a ukřivděná hysterka. My dva už teda kámoši nebudeme. Škoda, měla jsem ho ráda. A Natálii, jeho přítelkyni, ještě mnohem víc. Líbilo se mi, jak se mi vždycky snažila pomoct a poradit, přesto, že měla dost svejch problémů. Několika zprávama mě zachránila od panický ataky, když jsem myslela, ze umírám. Teď už mě nikdo zachraňovat nebude. Nějaký kamarádky ještě pořád mám, ale od těch nemůžu čekat jinou podporu, než  “ježiš, zlato, to bude dobrý“. A škodolibou radost, protože si přece za všechny tyhle problémy můžu sama a moje ataky nejsou nic jinýho, než spravedlivá odplata za to, jakej život umírám.

Stojím venku před klubem, trochu dezorientovaná
„Hej, Katze, jsi to ty? Já tě znám z instagramu, sleduju tě.“  chytne mě za rameno opilej tlouštík v debilním Sadclub tričku. Vysmeknu se mu a pak dvacet minut bloudím nočním městem, protože mám vybitej mobil a nemůžu si ani zavolat taxi. Nevím, kde jsem a chce se mi blejt z toho, jak na mě byl zlej. Nespravedlivej. Chtěl mi pomoct nahrávat songy a teď mi říká, že mám vypadnout z backstage. Kvůli tobě, všechno kvůli tobě. Nakonec se přeci jen objeví taxi. Jak se ten hotel jmenoval?
 „Tak nejdřív na benzínku, prosim. Nebo kde maj víno.“
Doplnit hladinu. Dám si ještě jednu láhev  a pak udělám to, co jsem měla udělat už dávno.

Píšu na přeskáčku a tenhle odstavec se mi píše tak špatně, že si ho nechávám až na úplnej konec.
Vymazat z telefonu kontakt uloženej pod jménem Baby, emotikon červený srdíčko. Kontakt na člověka, kterej nikdy nebyl a nikdy nebude moje baby. To číslo si nepamatuju a nemám ho napsaný nikde jinde, takže to je moje poslední tečka za opilýma telefonátama ve čtyři ráno. Potom zablokovat oba jeho profily na instagramu i na facebooku. Ale ještě něco. Ještě poslední výčitka, poslední výkřik do tmy. Posbírám všechnu svojí bolest a nenávist, kterou k němu cejtim za ty falešný naděje střídaný absolutní ignorací a napíšu tu nejhnusnější zprávu. Zprávu, která má jedinej cíl-seknout do živýho masa. Jenže člověk, na kterým ti nezáleží, ti nemůže svejma slovama ublížit. To vím, protože jsem dřív dostávala od lidí spoustu takovejch zpráv, více či méně pravdivejch a nezanechalo to ve mně vůbec nic.
Mám v sobě snad čtyři lahve vína, sotva vidím na obrazovku. V létě v Grébovce jsme na duhově barevný dece vypili osm lahví a já si přála, aby tohle léto nikdy neskončilo. S tebou jsem měla pocit, že se v životě nemusí dělat nic jinýho, než pít a odpočívat a tak jsme jen pili a odpočívali a já si namlouvala, že mi to vlastně vůbec nevadi. Ale vadilo mi to, takže díky bohu, že jsi pryč.

Umírám krásnej život. Bylo mi 6, když všichni kolem začali umírat. Táta, babička, děda, babička, děda. Chodily jsme za mámy sestrou a máma pila hodně vína. Říkávala, že člověk bez rodiny není nic a já jí to dlouho věřila. Přesto jsem měla hezký dětství a nic mi nechybělo. Dřív jsem na svoji mámě neviděla nic zvláštního, ale teď už vím, že byla v tom smutným období neskutečně silná a že tak dobrých lidí po světě moc nechodí. Když jsem v osmnácti dostala 50 tisíc euro po tátovi, nedostala jsem jen peníze, dostala jsem svobodu. Dlouho jsem nevěděla, co si s tou svobodou počít. Odešla jsem ze školy a zaplatila si drahej středoškolskej program, na jehož konci měla být maturita. Je mi jednadvacet a pořád nemám maturitu. Zaplatila jsem si jazykovej kurz ve Španělsku, přestože nenávidím španělštinu. Nechodila jsem na pláž, ani do školy, nenašla jsem si tam kamarády. Sedávala jsem na balkoně s výhledem na moře a kouřila jednu za druhou. Agentura slibovala nejlepší léto mého života, ale mně zůstala jen hořká vzpomínka na to, jak jsem z nerozvážnosti vyhodila sto tisíc. Tehdy jsem se po dvou letech rozešla se svoji první láskou, on se dal dohromady s mojí nejlepší kamarádkou a já si myslela, že už vím co je láska a utrpení, ale nevěděla jsem nic. Byl to jenom hodně slabej čajíček oproti tomu, co piju teď. Dala bych v tý době všechno za to, aby se ke mně vrátil zpatky. Jako dítě, který se vzteká, když si někdo začně hrát s hračkou, kterou odložilo. Za měsíc to přešlo a já si na ty dva už ani nevzpomněla. Koupila jsem si auto, který jsem po dvou brkách nabourala a rok jsem jezdila s rozsekaným předkem, protože jsem nebyla schopná si zařídit opravu. To léto jsem vozila na zadních sedadlech dvě kytky konopí, projíždela se po okolních vesnicích, poslouchala tvý songy a myslela jsem si, že rapovat o drogách a depresích je nejvíc. Občas si to pořád myslím, i když už vím, že to tak není. Ve skrytu duše pohrdám takovýma, jako jste vy i když mi pomáhá obklopovat se vaší šedivě modrou aurou. Všechny  moje věci, básně, písničky a úvahy přece vznikly díky tobě a jsou tak dobrý jen proto, že jsi tak špatnej.
Jsem asi trochu sebestřednej člověk, protože se při každý příležitosti opíjím svýma vlastníma slovama. Čtu si, co jsem napsala pořád dokola, až to hraničí s nějakou obsesí. Čtu si taky ty hezký slova uznání co mi chodí do zpráv a přestože jsem za ně vděčná, nezmůžu se ani na blbý díky. Tak aspoň tady a teď děkuju, že to feelujete se mnou. Děkuju, že v tom jste se mnou, protože na jednoho samotnýho člověka by to bylo moc. Ale zpátky k tracku. Je to v prdeli, protože tuším, že ještě hodně dlouho budeš adresátem všech mých popsaných stránek. Je jedno, jak velkou tečku za souvětím udělám. Je jedno, že to nečteš, nechceš číst, nechceš pochopit, jak moc je to celý špatně, protože chodím spát sama, nerozumím si s nikým jiným, než se sebou a všechno je to tvoje vina.