Prší

20.8.2019

Bolest je moje životní múza. Málem bych zapomněla. Bylo mi teď posledních pár měsíců v mojí hlavě tak dobře, že jsem zapomněla, co musím udělat, když mě myšlenky začnou bolet tak, že je to k nevydržení. Prší a já stojím uprostřed Václaváku, paralyzovaná tou krutostí svých vlastních myšlenek. Kolem mě procházejí hologramy, co vypadají jako lidi, v rukou mají deštníky a barevný igelitky a dívají se skrz mě. Nemůžu se nadechnout, potí se mi ruce a peklo se právě zhmotnilo uvnitř mojí hlavy. Jak se tenhle stav vypíná? Někde tady přece bylo vypínání. Zkouším, co by mi pomohlo. Sedím na mokrý lavičce, se zavřenýma očima kouřím třetí cigaretu a snažím se vizualizovat si vnitřním zrakem něco pěknýho, jenže můj vnitřní zrak teď nefunguje a všude je černá tma. Volám mámě a zkouším si s ní povídat o normálních věcech, jako kdyby se nic nedělo, ale všechny slova zní zbytečně a nepatřičně. Jdu do prvního obchodu na který narazím a kupuju si tam bílý triko a pak jahodovou zmrzlinu vedle ve stánku. Prší a já lížu zmrzlinu a nevím, jak chutná. Nevím, na co mi bude další bílý triko a nevím, proč je život utrpení. Zkouším se dostat až k jádru těch hnusnejch pocitů, zkouším je uchopit. Zjistit, proč se takhle cejtim. Vědomí začíná spolupracovat. Tak jako tolikrát předtím, rovná ty zlý myšlenky do úhlednejch vět a já už vím, že musej z mý hlavy pryč na papír a vím, co teď musím udělat. Je 6 hodin odpoledne, to znamená, že za tři hodiny bych měla stát na stagi, převlečená, namalovaná a schopná tancovat a komunikovat. Schopná přežít až do rána na místě, kde se mísí tolik různejch energií, že mívám už při příchodu pocit, že to se mnou sekne. Za tři hodiny budu sedět v tom zatraceným baráku, všude kolem budou běhat holky ve spodním prádle a schovat se nebude kam. Možná se ještě stihnu zachránit. Najdu si tady nějakou pěknou kavárnu a vytáhnu prázdnej sešit, kterej nosím všude s sebou, přestože už rok fakticky nic nepíšu. Projdu se deštivou Prahou a budu doufat, že až udělám tečku za poslední větou, budu se zase moct nadechnout.

Vydávám se pěšky nahoru na Vinohrady a žiju jen pro myšlenku, že za chvíli už přede mnou bude ležet prázdnej papír. Vím, že přestane pršet. Vím, že člověk může bejt tak silnej, jak si přeje. Vím, že stačí poslat energii tím správným směrem a deprese nade mnou ztratí moc. Ale teď mě ještě pevně drží a okolnosti tomu nepřidávaj. Procházím kolem hodinovýho hotelu, kam mě předloni odvezl nějakej sjetej zmrd ze Studia 54. Jsem naivní a on říkal, že nebudeme nic dělat. Nechtěla jsem s nim nic dělat. Chtěla jsem jet na vyhlídku pozorovat východ Slunce. On chtěl šukat. Myslím, že všechny ty hnusný věci, co mi udělali už ve mně zůstanou napořád. Možná proto při sexu vůbec nic necejtim. Už teda nemusim dál nic předstírat. Cejtim se nejlíp, když mě někdo hladí po vlasech. Nikdo mě nehladí po vlasech. Když holka řekne, že jí ve vztahu nic nedáváš, nemyslí tím dárky. Emoční plochost je typická pro sociopaty. Taky pro pacienty s depresí. Vidím kolem sebe všechny ty smutný děti ve svejch komfortních zónách a počmáranejch pokojích a mám chuť na ně zařvat něco sprostýho. Teď neni čas spát. Dávno nám neni 16. Nechcete se na to už konečně vysrat? Vstát z postele a jít žít život, kterej na vás čeká. Nebo si napište na triko, že máte deprese, ať to ví úplně všichni. Vy jste snad doopravdy pyšný na to, že máte pomatený mozky. Schováváte se za svoje diagnózy a říkáte, že vám ty prášky pomáhaj. Tak dlouho jsem se snažila bejt jedna z vás, až jsem nakonec zapomněla, že vůbec nejsem jedna z vás. Nebo ze mě jenom takhle zle mluví sebelítost, protože teď chodíte na dýchanky s vínem beze mě, přestože je očividný, že jsem jedna z vás. Nemám pocit, že bych se něčím provinila. Někdy je fajn zapít extáze a čekat, jestli ti tvoje špatný Já nechce říct něco důležitýho. Zjistit, jestli má pořád co říct. Jizvy na duši z nás dělaj to, co jsme. Jsme skvělí a budeme ještě lepší.

Prší. Měla bych víc číst, pak by mě možná napadly nějaký krásný slova, kterýma bych mohla popsat déšť. Krásný slova nejsou moje parketa. Krásnej život není moje parketa. Když jsem si minulou zimu konečně připustila, že začínám být zralá na léčení, zatoužila jsem po krásným životě. Naordinovala jsem si pětiměsíční odvykačku, během který jsem procestovala 10 zemí. Já, moje dobrý Já a moje zlý Já jsme spolu sami strávili stovky hodin. Hodně jsme debatovali. Někdy jsme se hádali, navzájem se utěšovali. Někdy jsme jen tak mlčeli s vědomím, že na světě je krásně a že všechno je v nejlepším pořádku. Byla to zkouška, kterou jsem prošla a když se potom moje špatný Já začalo hlásit, že peklu se už po nás stýská, sbalila jsem si batoh a vrátila se zpět do Prahy.

Vzpomínám si na tu noc, kdy jsme se viděli naposled předtím, než jsme si na nějakou dobu zmizeli ze života. Bylo to minulej rok. Utekla jsem tehdy z práce, sjetá bůh ví čím, opilá, zmatená, v hrozným stavu. Seděla jsem na zídce u tvýho baráku, drkotala zubama a přemýšlela, jak poskládat větu. Tehdy jsi mi řekl, ať se dám dohromady. Chvíli jsem ještě umírala, potom jsem se sebrala z podlahy, koupila si letenky a dala se dohromady. Řekni mi, co mám dělat teď a já to udělám. Řekni, ať už na to kašlu a najdu si hodnýho Jardu, co pracuje jako skladník, v sobotu chodí s klukama na fotbal a vyzvedává mě před domem ve svojí Audi, co si koupil na leasing. Mohla bych taky přestat tancovat ve strip klubu, začít abstinovat. Přestat vyhledávat všechny ty absurdní situace, do kterých se dostávám dnes a denně. To by byl konec mýho psaní. Emoce nemusej být pozitivní, hlavně když jsou intenzivní. Mým řádkům a odstavcům emoce prospívaj. Takže jsem ti nadosmrti vděčná. Že jsem teď tady a cejtim k někomu něco co je silný a divný a skutečný a píšu to na papír, aby to tolik nebolelo. Milovat iluzi bylo o dost jednodušší. Iluze ti nemůže ublížit. Je taková, jakou ji chceš mít. Chodí s tebou do kina a leze po střechách a lešeních. Hladí tě po vlasech a hladí tě všude. Iluze s tebou hledá světlej byt s oknama na východ a velkým balkónem. Iluze s tebou mluví o svejch pocitech a ty jí rozumíš, protože ty pocity jsou ve skutečnosti tvoje.

Prší, když vycházím z metra na náměstí Jiřího z Poděbrad. Jdu se schovat na lavičku pod střechou, hned vedle starýho bezdomovce, feťáka. Lidi budou radši stát v tom dešti bez deštníku, než aby si vedle něj sedli. Smrdí jako chcanky a zvětralý víno, ale teď už je pozdě si odsednout. Nechci se ho tím nějak dotknout. ‘Slečno, pomůžete člověku na ulici?’

Pomůžu. Do rozklepaný dlaně mu podávám pade a letmo se dívám do jeho zničený tváře. Bolí mě u srdce, když vidím, do jakejch sraček může život zavést člověka, kterej neni dost silnej.

Prší a já vím, že soucit je ta nejtěžší věc na světě. V práci často sedíme s holkama v kuřárně a ony mi vypráví o svejch podělanejch životech. Bejvalej přítel jí mlátil, ten současnej jí podvádí a bere si její peníze. Tátu nikdy nepoznala, máma je alkoholička a kluka jí nemá kdo pohlídat. Za poslední tři směny nevydělala vůbec nic a nájem se musí zaplatit už v pondělí. Ta další zase včera snědla plato prášků a pak pila čistou vodku, dokud udržela lahev v ruce. Vždycky je poslouchám, ale nechci. Nechci jejich bolest. Chci tvojí bolest, protože si dobře rozumí s tou mojí. Jsou skoro stejný. Možná je to to jediný, co máme společný. Možná jsem se spletla a naše energie vibrujou na frekvencích tak vzdálených, že je nemožný, aby se někdy protnuly. Možná spolu spíme jen proto, že žádná jiná zrovna nebyla po ruce. Možná že nic z toho, co vidím, když v noci usínám se nepromění v realitu a já z toho vyrostu a zbyde jenom vzpomínka. Hezká vzpomínka. Rozum by takhle nejspíš přemýšlel. Jenže mě rozum opustil už když jsem tehdy sekla se školou a od tý doby mě vede jen srdce. Srdce v tom příběhu vidí potenciál. Chce za tím příběhem jít a mně nezbývá nic jinýho, než jít taky. Jdu skrz Vinohrady a prohlížím si ty nádherný secesní činžáky. Maj pořád stejně krásný barvy jako dřív, ale se mnou už to nic nedělá. Prší a já mám pocit, že tohle není ta Praha, kterou jsem tak zbožňovala, když jsem se sem 7. března 2018 přestěhovala. Během těch měsíců postupně všechno kolem ztratilo svůj lesk. Prožitky, který měly dřív sílu jsou teď bezcenný. Už si z těch probdělých nocí neodnáším myšlenky a věty zapsaný na papírech, který jsem pak nacházela různě po kapsách. Tehdy jsem ještě psala dobrý básně. Ty jsi taky psal dobrý básně. Básně, který žily. Básně, který chci slyšet víc nahlas a pak zase znova od začátku. Básně, který se mi už ohrály, protože jsem je poslouchala moc často.

Zkuste popsat svůj život názvem filmu. Já to zkusím taky, vlastně to bude dost jednoduchý. Jak básníci přicházejí o iluze. Bez diskuze. Iluze jsou dávno pryč, ale láska zůstala. Škoda, že jí nemůžu přesměrovat na někoho, kdo jí bude chtít. Vyměnit obsazení příběhu. Někoho, kdo bude spolupracovat a budu v něm umět číst. Desítky kluků by vraždily za kousek mojí lásky a tobě pořád nedochází, co vlastně máš. Co můžeš mít. Prší a já tě nenávidím za to, že v celým mým světě neexistuje nikdo jinej, než ty.
Když jsem přestala žít deprese, přestala jsem se nenávidět. Už si v hlavě neopakuju, že jsem na hovno. Opakuju si, že jsem výhra. Holka pro život. Umím vařit, mám všeobecnej přehled a krásný tělo, kterýho se nechceš dotýkat. S mým tělem to jde z kopce, od tý doby, co jsem se vrátila zpátky do civilizace. V divočině a u moře jsem měla hebkou čistou kůži, zdravou barvu a lesklý vlnitý vlasy. Smutek se z mejch očí někam vytratil Teď jsem zpátky a za jedinej měsíc v Praze jsem zestárla o 10 let. Klepou se mi ruce, motá se mi hlava, mám zimnici a když musím v práci mluvit s někým, s kým nechci, vyskáčou mi na stehnech červený pupínky, který si pak rozškrábu do krve. Taky jsem si z nervozity začala znova trhat vlasy. Když piju, nemám limit a kouřím víc, než je dobrý. V práci hraju různý role, každýmu na míru a někdy mám strach, že už si ráno nevzpomenu, kdo vlastně jsem. Už zase mě svazuje noc a já se nebráním, protože jsem v tom sama a dávno jsem vyčerpala zásoby síly, kterou mi dala příroda během mých cest. Musím dostat pod kontrolu svůj oheň, jinak spálí všechno, co jsem si měsíce budovala.

Prší a já konečně usedám za dřevěnej stůl v Dobrý trafice, kavárně, kterou mi google ukázal na třetí stránce. Objednávám si kafe se sojovým mlíkem, neperlivou vodu a jednu propisku. Na zahrádce v dešti si ve skupině mladejch alternativních lidí vykouřím bílou Davidoffku a pak už jenom píšu tyhle řádky a neškrtám ani slovo, píšu a pro jednou přestávám soudit svoje věty a pocity a nechávám je být tak jak jsou, nahý a zranitelný, čistý jako moře na pustým ostrově. Píšu a cejtim obrovskou úlevu. Píšu a vůbec teď nezáleží na tom, co si o mně pomyslíš, až tohle dočteš. Píšu a nechávám tu bolest na papíru, protože už jsem trpěla dost.