Vrať klíče a táhni

(4.6.2018)

Kamarádit se s klukama moc neumim, i když si s nima rozumím víc, než s holkama. Mám takovej blbej pocit, že každej hetero kluk, co se se mnou baví, mě vidí v první řadě jako sexuální objekt. A z toho je mi blbě, takže mám většinou kolem sebe holky. Tomáš je jeden z mála kamarádů, co mám. Všechno je to s ním sluníčkový. On teď začíná dělat fakt dobrý techno a bavit se cool lidma od techna. Já začínám dělat fakt dobrej rap a bavit se s cool lidma od rapu. Haha. Všechno je to na začátku a čeká to na nás. Plácáme se navzájem po ramenou a říkáme si, že to jednou budem mít, protože jsme se pro to narodili. Kdo jinej, když ne my? A když jsme spolu, opravdu tomu věříme. Na drogách je člověk schopnej věřit i daleko šílenějším věcem. Tak teda jdeme do Rock Café. Je tam dneska vernisáž alternativního umění plus kvalitní techno. Nebude tam moc lidí. Asi jenom DJ, vystavující umělci a jejich kamarádi, ale o to lepší. Domů půjdeme brzo, ofc. Vidíme to tak na desátou.Takže nevadí, že jdu zítra do práce. Do tý druhý, seriózní práce. Dělám pro agenturu co pořádá semináře. Mají sídlo na Novotného Lávce, vedle toho debilního klubu. Je odtamtud krásnej výhled na Hradčany, vždycky mám husí kůži, když si tam ráno dávám první cígo. Zítra tam musím bejt v 8:30, ale věřím, že to zvládnu. Budu mít svejch osm hodin spánku a všechno bude ok. Komu tohle nalháváš? Když si dáš něco do nosu, nikdy nejdeš domů na desátou. Nikdy nemůžeš naspat 8 hodin. Nikdy to není ok.

Bylo to pěkný, i když hodně komorní. Taková akce by si zasloužila mnohem větší návštěvnost. Alespoň bylo dost času si popovídat s autorama těch obrazů. Každej umělec je pro mě nadčlověk. Něco tvoříš, tak u mě máš automaticky velký plus. Něco tvoříš, tak budu poslouchat, co říkáš. Je to povrchní? Já nevím, to umění jde pod povrch, ne? Skončilo to v 11, zorničky jak mince, nechci jít domu. Další zastávka, Rybná 16, Ateliér. Potkali jsme tam tu pornoherečku, Silvii Dellai. Taky dělá techno, je miloučká a vzala nás sebou do vipka.
Tak se snažím zapadnout, hraju takovou tu příjemnou hloupoučkou naivku, to je moje oblíbená role, protože mi jde skoro ze všech rolí nejlíp. Říkám, že jí už dlouho sleduju na instagramu a že jí moc obdivuju. To není celá pravda. Na instagramu jí nesleduju vůbec, sledovala jsem maximálně to video na pornhub, kde Silvii a její dvojče nakládá 30 týpků v nějaký hospodě. To video jsem viděla třeba třikrát a jsem jeho velkej fanoušek, takže jsem zase tolik nekecala.
Potřebuju se na chvíli zavřít na záchod, asi jsem tancovala až moc dlouho a mluvila s moc lidma. Na baru sedí nějakej marnej týpek, už předtím jsem si všimla, že po mně koukal. Teď na mě dělá takový to gesto, jakože má něco s sebou. Nemám náladu se s ním bavit a už jsem těch drog dneska měla dost. Ještě cejtim, jak mi stejká poslední lajna. Hovno. Nikdy nemáš dost. Tak na něj kývnu, ať jde za mnou a zavíráme se v kabince.
Byl tak třikrát větší než já, košili o velikosti stanu měl tak natěsno, že bych se nedivila, kdyby mu uletěl knoflík. Prostě nechutný tlustý prase. Sory. Měl i takový ty prasečí očička jako má můj spolubydlící. Hledá po kapsách pytlíček s drogama, konverzujeme o zbytečnostech. Zase je mi ze sebe trochu na blití, tak se omlouvám, že se zas chovám jako šlapka. Omlouvám se sobě i svýmu imaginárnímu klukovi. Co na to vlastně říká? Že to nevadí. Že v tom můžu takhle nějakou dobu pokračovat dál, protože ještě není správnej čas dělat správný věci. Říká jenom to, co chci slyšet, protože jsem si ho sama vymyslela. To je na něm geniální. Mám strach, že ten správnej čas v tomhle životě vůbec nenastane. Nebo nenastane nikdy, protože moje vize jsou výsledkem nadměrnýho užívání drog a s realitou nemají nic společného.
Kde jsme skončili? Nerýsovala jsem žádný lajny. Na co se s tím srát? Vysypala jsem všechen prášek na hromádku a šňupala to z ní. Ten prasák si začíná rozepínat poklopec, ups, komplikace.
''Vrať to péro zpátky do kalhot, jinak odcházím.''
Že prej ne, že ten kokain nebyl zadarmo. Drží dveře, nemůžu utýct, nemám šanci ho přeprat. Tak začnu ječet a mlátit ho pěstma do břicha. To zabírá. Dostal strach, asi nechce problémy. To je rozumný. Pouští dveře, rychle utíkám zpátky dolu na parket. A hele, co mi zůstalo v ruce. Srolovaná tisícovka, se kterou jsem šňupala ten koks. Jeho tisícovka. Dneska máš špatnej den, chlapče. A já si jdu koupit další drugs.

Povedlo se mi dorazit domů relativně včas. Je sedm ráno. Už si nepamatuju, jestli jsem jela tramvají, taxíkem, nebo mě odvezl někdo z Ateliéru, ale stihla jsem to. Dali mi pár dobrejch rad, jak bejt v práci fresh. Udělala jsem všechno tak, jak mi řekli. V žabce jsem si koupila Frisco a pomalu ho popíjela, zatímco jsem na sebe pouštěla proud chladný vody. Necítila jsem se líp, protože jsem se necítila vůbec nijak, ale aspoň jsem zvládala fungovat. Jenom tak na autopilota, na nějakejch 60 procent, ale nic mě nebolelo a dokázala bych ten krátkej pětihodinovej kurz nějak zmáknout. Účastníci kurzu by si nejspíš řekli, že slečna asistentka není z nejbystřejších, ale nijak by to nekomentovali, když bych se na ně mile usmívala a včas doplňovala kafe. Ale já si prostě dělám co chci, jsem nevychovanej fakan a nezajímá mě, jestli dorazím do práce v 8:30, nebo o hodinu pozdějc. Teď si chci udělat kafe a poslouchat ty písničky. Po tý šílený noci si to snad zasloužím, kurva. Posypat si srdce solí. Miluju, když to bolí. Haha. Každejch pět minut kouknu na idos, nechám si ujet dobrejch deset tramvají a mám z toho děsnou legraci.
Babička z domova důchodců odnaproti sedí u okna a křičí na ošetřovatele, že viděla v pokoji naproti chlapa v černým. Nechápu. Jsem nahá a bílá jak mlíko, tak se rozhlížím po pokoji, kde že je ta černá postava, ale zdá se, že tady nikdo není. ''To se vám asi něco zdálo, pani. Tam nikdo není.'' Nikdo, máš pravdu, kluku. Nojo, radši to okno hned zavři. Radši zatáhni závěsy, nebo ta stařenka dostane mrtvici.

Je přesně 9:40, když konečně dorazím na místo. Nemusim dělat nic, o můj seminář je postaráno, zahájila to za mě holka, co vede vedlejší seminář. Taková uťápnutá vysokoškolačka, pořád listuje svejma zápiskama a všechno podtrhává růžovým zvýrazňovačem. Dneska je pěkně nabroušená, tak se jí falešně omlouvám a pak ještě jednou a do třetice a mizím na záchod zapít tu tabletku, co mi zbyla ze včera.
Sedím bez bot na schodech, drkotám zubama a povídám si se smyšlenou iluzí mojí dokonalý polovičky. Je to spíš monolog. Už ani ta iluze se mnou nechce mluvit. Někdo pořád chodí nahoru a dolu po schodech. Saka a kravaty a vážný výrazy. Asi špatný místo na sezení. Hej, musíte na mě tak blbě čumět? Pak mi dojde, že jsem to já, kdo blbě čumí, protože ta extáze docela šlape. Jdu zpátky do kanceláře, chvíli jsem tu sama, ale pak se vrací ta vysokoškolačka. Jde postavit vodu na kafe. Já sedím na stole, bradu opřenou o kolena a pozuruju svoje najetý oči přední kamerou. Nejspíš mi jsou vidět kalhotky, jestli na sobě nějaký mám. Nenápadně mě pozoruje, asi už jí došlo, že něco nehraje. Teď už se dívá dost pohoršeně. Jeden takovej pohled a probouzí se ve mě provokatér. Šíleně se na ní zašklebím, protočím oči, tak že mi jde vidět jenom bělmo a pak se zeširoka usměju. Některý lidi jsou vděčný za práci, kde 12 hodin stojej u linky a kontrolujou, jestli stroj správně vyrábí cigára. Já dostala pěknou práci a místo nějaký vděčnosti se tady sjíždím extází. A navíc to dělám tak, aby to hlavně všichni věděli. To je přece nejdůležitější. Jakmile je seminář u konce, pakuju se domů. A kurva. Další komplikace. Před dveřma do bytu sedí s notebookem Honza, náš pan domácí. Třicetiletej slušňáček, křesťan, dvě děti. Mluví jak teplouš a směje se jak měsíček na hnoji.
''Ahojda, deratizační firma už je na bytě. Za půl hodiny bude hotovo, pak můžeš jít dovnitř.''

Deratizační firma?!? Ajo vlastně. To je zase další, dva dny stará historka. Je víkend, vracíme se z koncertu v Uhelně, jsme na mrdky, tak nakonec potřebuju bejt sama. Kamarádům jsem slíbila, že u mě můžou přespat. Vyhazuju je do prázdnýho pokoje spolubydlícího Martina a odcházím k sobě meditovat u špatnýho rapu. To je taková moje ranní rutina po všech akcích. Během chvíle se kamarádi vracej zpátky ke mně. Prej, že jsou od něčeho poštípaný. Ani bych se nedivila, spolubydlící Martin nejen, že vypadá jako prase, on má i další prasečí vlastnosti. Asi nějaký blešky. Dobře, lidi. Zůstaňte u mě v pokoji, safe zone. Ale já potřebuju BEJT SAMA, KURVA. Tak radši táhněte na vlak. Omlouvám se. Příště vám to vynahradím. Oni už jsou asi na tyhle moje výkyvy zvyklý. Linda se mnou vydržela 12 let, i když to někdy není snadný. Ani na zastávku je nejdu vyprovodit. Lehám si do postele, ale spát nemůžu. Pořád myslím na to, co je asi poštípalo, tak seberu odvahu a jdu se do toho pokoje podívat pořádně. Jenže tohle dopíči nejsou žádný blechy. Googluju to, desetkrát se jdu podívat, jestli se mi to nezdálo. Ale ti brouci tam pořád jsou. Na jeho propocený matraci. Na zdech. Dokonce i ve spárech nábytku. A jsou to štěnice. PROBOHA. Teď už jsem na pokraji nervovýho zhroucení, protože jestli mám z něčeho strach, jsou to právě různý paraziti. Zvedám mobil a volám domácího. Večer se na to zajede podívat a vyřeší to. Ať prej seženu spolehlivou deratizační firmu a pošlu mu kontakt. Martina prej z bytu vyhodí, tohle je už moc. Volám i Martinovi, ať urychleně přijede domů a něco s tím udělá. Klepu se a motá se mi hlava. Musím to jít zaspat. Probouzím se večer, vodu prosim, běžím do kuchyně.
Na chodbě hromada hadrů a uprostřed tý hromady stojí Martin a vesele vyklepává svoje zavšivený prostěradla. Začala jsem řvát z plnejch plic, ani jsem se nesnažila to nějak ovládnout, nahromaděná agrese musela ven, jinak by mi praskla hlava. S mojí psycho verzí se setkal poprvý, doteď mě znal jako příjemnou holku, která žere sedmikrásky a neublížila by mouše. Leknul se tak, že mu vypadlo prostěradlo z ruky a jenom na mě zíral těma tupejma prasečíma očičkama. ''Co to kurva děláš, dopíči? Chceš aby ty posraný brouci nalezli i k nám?!" Na odpověď jsem nečekala, třískla jsem dveřma, zamknula se v pokoji na dva západy a ještě jednou pořádně zařvala, kdyby náhodou napoprvý nepochopil, že jsem fakt nasraná.

A to je důvod, proč teď Honza sedí na schodech a uvnitř probíhá deratizace. Udělali to v celým baráku, aby byla jistota, že to všechno pochcípá. Honza poděkoval pánům deratizátorům a vypláznul osm litrů. Hodně peněz. Chiara vybírala pečlivě-nejdražší firma, nejkvalitnější služby, to dá rozum. Z mojí kapsy to nejde. Honza už se najednou nesmál jako měsíček na hnoji. Do večera se nedoporučuje v bytě pobývat, ten postřik může způsobovat nějaký dýchací problémy. Jenže já mám dvojitej dojezd. Kam můžu v tomhle stavu jít? Nikam. Zabalená do spacáku sedím na balkoně a je mi tak hnusně, že mi nejde ani brečet. Ale neboj, bude hůř. Volá šéfová z práce. Sněz si, co sis navařila.
''Můžete mi říct, kde jste s tím klíčem od sálu? Tohle se nestalo prvně. Navíc mi kolegyně hlásila, že jste dorazila na místo o hodinu později. Jak si to jako představujete? Já vám říkám, že ten klíč donesete do čtyř do kanceláře. Povídám vám, že ten klíč bude ve čtyři v kanceláři. Tímhle s váma končím. Ukončuju spolupráci. Ten klíč donesete.''
''Aha. Jo. Tak nashledanou.''
Na tenhle hovor jsem čekala už od rána. Zajímavý, že nepadlo ani slovo o tom, že jsem celej den běhala po budově ČSVTS sjetá jak Katka. Teď už teda nebudu moct říkat, že dělám asistentku na výukových seminářích. Ráda jsem to říkala, znělo to pěkně. Dost dobrý na holku co má jen základku. Máma z toho měla radost a já měla taky radost, že mi svěřili tolik zodpovědnosti a věřili, že to zvládnu. Tak si to můžeme zrekapitulovat. Co vlastně mám ve svým životě? Mám dojezd jak zmrd. Mám sebevražedný sklony. Mám schízu ze štěnic na bytě. Mám tři dny na to, abych zaplatila nájem. Mám kluka, co sice neexistuje, ale můžu mu říct všechno a stejně ode mě neuteče, protože přece není skutečnej. Co nemám? Práci. Peníze. Chuť žít. Chuť hledat si novou práci a podstupovat celej tenhle kolotoč odznova. Nejsem stavěná na to, abych mohla pracovat pod někým. Nejsem stavěná na to, abych mohla pracovat sama na sebe. Na to, abych mohla normálně žít. Ať už se jakkoliv snažím zapadnout, nedokážu to.