CENZURA PÍČO

Mám ráda, když můžu říkat věci tak jak jsou. Svoboda slova, svoboda duše. V reálným životě mi to moc nejde. Říkám lidem jen to, co ode mě čekaj a co chtěj slyšet. Chtěla jsem k sobě i ostatním bejt upřímná alespoň tady. Neřešit, kdo si ty zhovadilosti přečte a co si o tom bude myslet. Tady ale narážím na obrovskej problém. Ne každej to má nastavený jako já-pro mě neexistujou žádný limity a až mě někam zavřou, moji sledující to budou vědět jako první. Většina lidí si svojí pověst hlídá. Rozhodujou se, kterou část sebe ukážou světu. Přemýšlejí o tom, jaký důsledky budou mít jejich činy. Takže jak mám zachovat autenticitu těch příběhů, když nemůžu napsat, že moje kamarádka Bára jede tři roky v piku a když jsme spolu byly minulej tejden na akci, dala mi facku, když jsem jí řekla, ať mi trochu nechá, že bych to zkusila přes alobal. Premiéra. Kdybych o tom napsala, měla bych od ní do hodiny zprávu. Takový to: hele, smaž to, všichni nemusí vědět, co děláme o víkendech.
Hele, nesmažu to. A je mi u prdele, že příští týden už spolu na žádnou akci nepůjdeme.
Lidi kolem mě pro mě znamenaj mnohem míň, než by měli. Některý z nich nevidím jako lidi, ale jenom jako písmenka a když dám ty písmenka dohromady, budou z toho slova a pak celý kapitoly a z kapitol knížka a každej, kdo si jí přečte, si řekne: ''tyvole, hodně hustý..."
Některý lidi bych měla pro svoje dobro vidět jenom jako ty písmenka a kapitoly, ale vidím v nich bohy a neztrácím víru i když je očividný, že jsem si vybrala špatnou sektu ve který mě ani nevítaj moc nadšeně.
Že si někdo bude číst tvůj deník, to není pro normálního člověka moc příjemná představa. Ale já asi chci servírovat svoje pocity pěkně na zlatým podnose. Jsem zasranej exhibicionista. Vždycky nakonec skončím nahá, doslova i v přeneseným významu. Když jsem byla na základce zamilovaná do spolužáka, co se mnou seděl v lavici, schválně jsem si tam nechávala svůj deník, protože jsem doufala, že si přečte, co o něm píšu. Při fotbalu jsem mu podkopávala nohy a když odešel o hodině na záchod, kreslila jsem mu na desky sešitů chlupatý péra. Chudák kluk, hrozně se mě bál. Když jsem ho po pěti letech potkala na nějaký vesnický zábavě, koupil mi drink a povídal něco o tom, že má volnej barák. ''Tyjo, to se máš. Díky za to pití. Musím jít najít kámošku.''
Ze všech těch pocitů nezbylo po pár letech nic. Jen tři věty a vodka s džusem za free. To mě trochu uklidňuje. Můžu si říkat, že všechno jednou skončí a nic netrvá věčně. Láska je na píču. Některý věci trvaj dýl než věčně. To co prožívám teď, určitě není jedna z nich.
Určitě je.
Není.
Nesmí bejt. Už na to nemám energii. Necejtim  žádnou ''ohromující sílu tvořivý energie.'' Cejtim touhu strčit ruku do mixéru a natočit o tom vlog.

V podniku, kde tancuju jsem dostala pořadový číslo 606.
Slečna s číslem 606 má zákaz konzumace alkoholických nápojů. Platí na všech barech v celém podniku.
Slečně s číslem 606 nemůžete nic zakazovat, protože tím dosáhnete pravýho opaku. Zákazy totiž bere jako nějakou výzvu, kterou musí překonat. Klidně si z domova přinese svojí flašku a pak na hodinu zablokuje jedinou sprchu na patře, aby si tam mohla sednout a v klidu tu láhev vypít. Vesmír s náma prej komunikuje skrz čísla a číslem 606 mi naznačuje, že se mám přestat soustředit na materiální hodnoty a zaměřit se na lásku, světlo a spirituální roviny života. Takhle nějak se to psalo na tý stránce. Andělský čísla. Pěkná píčovina, ale poslední dobou se chytám všeho, čemu bych mohla věřit. Možná by mě chtěli v EzoTv, přijdu si jak nějakej věštec na drogách. V Darlingu mě chtějí i se všema mejma chybama. Problémy s dochvilností. Problémy s alkoholem. Problémy bez alkoholu. Takže po nocích tancuju u tyče a s upřeným pohledem do zrcadla svádím spíš sebe, než pány co sedí okolo. Nechutný zasraný slizouni. Pár tejdnů v tom podniku a už nikdy se nebudeš na chlapy dívat stejně. Tak co tam ještě kurva dělám? Dělám to jednak proto, že fakt ráda tancuju a jednak proto, že láska, světlo a spirituální roviny života mi nezaplatí nájem. Ale je úplně jedno, proč to dělám. Není nikdo, komu bych se musela zpovídat a v boha taky nevěřím, takže bych klidně mohla kouřit péra za párno a nikdo by nemohl říct ani slovo. Ale neudělám to, protože jedinej, komu bych tím ublížila, jsem já. A já už jsem ublížená dost na to, abych o tom mohla psát.