(Attention) whore

Veřejně pohoršuju, jsem tady od toho

14.6.2018

Opět se probouzím s kocovinou. V kuchyni potkávám Martina. Po bytě chodí do půl těla, jen v opranejch slipech. Má přes metrák, tak si nemyslím, že by se chtěl chlubit svojí figurou, spíš to bude mít praktický důvody-nenosíš oblečení, nemusíš prát oblečení. Opře se o linku a dívá se, jak si natáčím vodu. Zírá na mě pořád od tý doby, co jsem se nastěhovala. Je to pochopitelný, svěřil se mi, že mu holka naposled sáhla na péro před víc než půl rokem. Opilá cikánka, co se na něj vrhla na Karláku. Chvíli se po něm plazila a on pak zjistil, že mu ze zadní kapsy vytáhla peněženku. Musí už bejt slušně sexuálně deprivovanej, tak mu ty pohledy ani nemám za zlý. Ale dneska kouká dost pobaveně. ''Ses včera poprala, jo? Byla pořádná bitka?'' směje se. Nechápu, co po mně chce a ani mě to nezajímá, tak jenom něco odseknu a jdu si zase lehnout. Cestou zahlídnu svůj odraz v zrcadle a celý mi to docvakne. Na obličeji mám zaschlou krev, na zápěstí tři nový řezance. Chtěla jsem v noci tou krví kreslit na zeď, ale pak mi došlo, že jsem v podnájmu a jednou budu chtít zpátky svojí kauci, tak jsem si pomalovala aspoň obličej. Checkuju instastories, moje nejhorší obavy se vyplnily. Jo, všechno jsem to tam nahrála. Jo, všichni už to viděli. Follow, unfollow, mám šestej smysl. S řezáním je to stejný jak s pikem. Nejtěžší je to poprvý. Překonat ten prvotní strach, pak už to jde snadno. Klidně bych si teď mohla na zápěstí vyřezávat obrázky. Nebo tvoje jméno, zmrde. Vtipný je, že jsem nedávno na instagramu narazila na typku, co si tam to jméno fakt vyřezala. Takhle hustá zatím nejsem, ale dejte mi trochu času a zvládnu to taky.
Náš pes je schopnej si na noze vykousat díru až do masa, když ho nechaj doma samotnýho dýl než hodinu a některý druhy papoušků si normálně vytrhaj všechno peří, když si jich nikdo nevšímá. Nevím, jestli je to čistým smutkem nebo z touhy po pozornosti. Nejspíš kombinace obojího. Vem si mě domu, umírám, tak můžem umřít spolu. Proč si vlastně říkám Katze? Kočky maj přece všechno v píči, já ani moc ne.
Na mobilu přes dvacet zmeškanejch hovorů. Linda, Patrik, Julie, několik neznámejch čísel. Dneska začíná Votvírák a já už tam s nima měla dávno bejt, ale v peněžence mám sotva na cigára. Včera jsem v práci dala za klíč ke skříňce zálohu 2 tisíce, protože jsem menší bankovku neměla a ta kunda zase neměla na vrácení. Dvě hodiny jsem nějaký afroameričance brečela v šatně, že už tu práci dělat nemůžu, že už nechci tancovat polonahá a bavit se s hnusákama, co mě přemlouvaj ať s nima jedu na hotel. Pak jsem z tý práce nad ránem utekla, protože jsem měla zajímavější program a nějaká záloha byla vedlejší. Prej, jestli odtamtud odejdu, tak už se nemusím vracet. Volám taxi. Jak že mi to kamarádky říkaly? ''On ti napíše a ty se můžeš posrat. To vůbec není hot. Buď trochu nedostupná. Nebo aspoň hraj nedostupnou.''
Jojo, holky, jsem tak nedostupná, že ve tři ráno brečím před jeho barákem, byly byste na mě pyšný. Whatever, teď je novej den a já potřebuju sehnat prachy na Votvírák. Volám do práce, nikdo tam není. Nemůžu si jít vybrat do banky, ztratila jsem občanku a potom i tu náhradní co platí měsíc. Mám druhou kreditku, ale tam budou tak dvě kila. Ledaže by mi už poslali výplatu za minulou brigádu, ale na to mají čas do konce měsíce. Hodně malá pravděpodobnost, radši si nedělej zbytečný naděje. Běž si za to kilo koupit cíga a pak můžeš celej víkend kouřit v posteli a koukat na to, jak si tvoji kamarádi užívaj akci, kterou jste plánovali rok.
Life is awesome, i confess, what I do, I do best.
Dostupný zůstatek na účtě je 2635 Kč, neuvěřitelný, jednou mi taky něco vyjde tak, jak potřebuju. Narychlo se balím, všechno podstatný zapomenu. Hlavně, že mám na dvě noci čtyři páry bot. Nejsem zrovna praktická holka, ale jdu do všeho. S sebou dvě vaničky broskví z Lidlu, ještě si dám poslední královskej oběd ve veganským bistru na Florenci. Je mi na poblití, ale sedím ve vlaku a je to správnej vlak plnej lidí co taky míří na Votvírák. Nahlas zpívaj, posílaj si Braníka a překážej v uličce se svejma báglama.

Cestou přemýšlím, jestli už nejsem trochu moc vyhrocená. Odpověď je ano. Za 19 let svýho života jsem nebyla vyhrocenejší. Všechny ty opilý zprávy, bezpodmínečná láska. Bezpodmínečná posedlost spíš.
Běžně nejsem ten typ člověka, kterýho vyhodíš dveřma a on se vrátí oknem. Jsem člověk, kterýho vyhodíš dveřma a on ty dveře poleje benzínem a škrtne sirkou. A co si vzpomínám, nikdy předtím mě žádnejma dveřma nevyhazovali. Spíš pokládali návnady, abych se k těm dveřím vůbec přiblížila. Tak co je to se mnou? Kam se poděla moje pověstná nezávislost? Když jsem byla ledová, bylo mi líp. A teď? Krvácím, hořím, směju se tomu a děkuju.
Některejm holkám můžeš třeba vojet mámu a ony si tě stejně budou fotit na ig, zvát tě na šukání do svýho bytečku a tvářit se, jako kdyby zapomněly, že se to vůbec stalo. Ale já na takový holky nemůžu říct ani slovo, protože bejt v jejich pozici, chovám se stejně. Nenaděláš nic. Jedu to na tři dny pustit z hlavy, mám v plánu jenom pít a zase pít. Nebudu se angažovat ve výběru playlistů. Pusťte si, na co máte chuť, hlavně žádnej českej rap, prosim. Český drogový scény už bylo dost.

Zmrdi, pojďte mi naproti, vemte mi tašky, postavte mi stan, opijte mě, mějte trochu radost, že jsem přijela, ne? Jsem střízlivá, takže nervózní as fuck.
Ostatní jsou tu už od čtvrtka, slunce pálí v plný síle. Uděláš nepatrnej pohyb a koupeš se ve vlastním potu. Tak se sedí u stanů a čeká se, až bude večer. Až bude možný normálně fungovat. Votvírák byl s Lindou náš. Pokaždý jsme jely jentak ve dvou, s sebou polorozpadlej stan, dělaly jsme všechny ty šílený věci a hlídaly jsme jedna druhou, abysme zase nedělaly až moc šílený věci. To letos neni. Linda má kluka a já mám teda stan sama pro sebe a v tašce nějaký teplý Lambrusca, yes.
Já ten vztah supportuju, aby bylo jasno. Co jsou spolu, podnikáme tyhle akce ve třech, ale koukat se na dva zamilovaný lidi neni úplně easy. Pořád si říkám, proč nemůžeme bejt třeba čtyři? Trochu víc rovnováhy do toho všeho. JEBAT TO. Nepotřebuješ někoho, kdo nepotřebuje tebe a teď máš detox, máš zakázaný na něj myslet. Na dobu neurčitou.
Stany jsme si postavili do kruhu, uprostřed malý náměstíčko. Patrikovi kamarádi, Lindy kamarádky, vesměs příjemný lidi. Moji další kamarádi jsou roztroušený někde po areálu, od rána se mě snaží zkontaktovat. Já ty zmeškaný hovory ignoruju, na tak velkým festivalu je složitý něco vykomunikovat nebo se s někým sejít a tady mám fajn společnost, nepotřebuju nikoho dalšího. Jedna z těch Lindy kamarádek mi fakt padla do oka, Mašťa. V něčem jsme si podobný. Velký oči, dlouhý černý vlasy, nekonečná energie, nekonečná chuť na drogy. Domlouváme se, že za mnou dojede do Prahy a půjdeme společně na kérku. Další věc, která se nikdy neuskuteční. Vždycky si opilá vymyslím milion plánů s různejma lidma a pak už se s nima nikdy nesejdu, protože mám strach, jaký by to bylo, kdybychom spolu byli střízliví. (pozn.: tohle se uskutečnilo ani ne o měsíc pozdějc, fakt jsme na tu kérku došly, všechno jde, když se chce)
Pomalu už je čas vyrazit do centra dění, tak se s Lindou snažíme co nejrychlejc do sebe dostat všechen alkohol a u toho si půjčujeme malovátka a lepíme si řasy a všechny tyhle píčovinky. Alespoň něco z našich tradic tady zbylo. U našeho tábořiště se zastavujou nějaký kamarádi kamarádů, parta pěti kluků. Jeden z nich má hezkej úsměv a kérku na obličeji. Jenom letmo se střetneme pohledem, zatímco na sebe patlám bílej dermacol.

Stihli jsme půl koncertu Logica, pak přišly nějaký drinky, kýble a mám zatmění. Chci jít na takový ty šílený pouťový atrakce, co jsou tady každej rok, ale nikomu se do toho nechce, samý výmluvy.
''Se pobleju, tolik chlastu a ještě nějaký atrakce do toho...''
''Hej já už mám u sebe asi jen čtyři kila a to je teprve pátek...''
Nojo, tak já půjdu sama. ¡Hasta luego, amigos! Chodit někam sama mi nikdy nedělalo problém. Kino, kavárna, výstava, oběd, večeře, procházka. Jsem sama sobě fajn společníkem. Víc mi dělalo problém chodit někam s lidma. Na to jsem se vždycky musela předem zlejt. Z toho částečně pramení můj alkoholismus a toxikomanie. Já nechci bejt pořád sama, ale jestli mám bejt s váma, nebudu u toho střízlivá. Dneska sama nebudu, odněkud se vynořil kluk s kérkou na obličeji a zase má hezkej úsměv a nemá žádný blbý výmluvy, proč by se mnou nemohl jít na atrakce. Dokonce to celý platí a pak ještě jednou a tamta taky vypadá fajn, zkusíme všechny. Já na tu hru přistupuju. Vypadá to, že se mu fakt líbím a mně se v tu chvíli taky líbí. Třeba už bych mohla přestat čekat na něco, co se nikdy nestane a heej, tenhle kluk fakt neni špatnej. Udělám to, i kdyby to bylo jen ze vzdoru. Vedu si ho do stanu, rychle, než vystřízlivím a začne to bejt divný.
Hledám nějakou trávu nebo něco k pití, ale je tady úplně vymeteno. Nevadí, prej si můžeme jentak povídat. O to nemám zájem, nepřivedla jsem si ho sem, abych si s ním povídala. Nevím, co bych mu říkala a k čemu by to bylo. Nechci o něm nic vědět a nechci, aby on věděl něco o mně. Venku je už takhle v noci zima....tak jdeme dovnitř. Manifestace nezávislosti. Nemůžu si vybrat, na koho budu myslet, ale můžu si vybrat, s kým vlezu do stanu. Je to tak, ne? Ne.
''Ale já nemám kondom. Vadí to?''
''Tak ho běž sehnat.'' Co si jako myslíš, že jsem? Zvedá se a fakt ho jde shánět. Jako první budí Lindu s Patrikem co spí ve vedlejším stanu. Prej nemaj nic, ale možná mě jenom chtěj uchránit před tímhle špatným rozhodnutím. Tak odchází někam dál, už ho neslyším. Zůstávám ve stanu sama a hned mi dochází, že tohle nechci udělat. Modlím se, aby si to třeba rozmyslel, aby nesehnal žádnou šprcku, aby nenašel cestu zpátky k mýmu stanu, aby ho sežral medvěd, cokoliv. Moje modlitby nebyly vyslyšeny, za pár minut se vrací, celej natěšenej.
''Nechceš si ho na chvíli vzít do pusy?'' Tos uhádnul, chlapče. Ani na to nemysli. Sundej ze mě ty ruce. Nebudu se s tebou líbat. Nebudu dělat nic. Jenom mi dej to péro a já přitom budu koukat někam jinam, než na tebe. Ale tohle nejde. Je to katastrofa i se zavřenejma očima. Špatnej klíč, tak ho zlomím v zámku.
''Dost, slez ze mě. Tohle je k ničemu.''
 Neprotestuje, lehá si vedle mě. Nesnesitelný ticho. ''Udělal jsem něco špatně?'' Ach bože. Ne, to já jsem zas něco udělala kurevsky špatně. Jenom jsem tě využila k tomu, abych si něco dokázala.
''Ne. Jenom...jsem fakt unavená.''
Tohle byla dřív moje specialitka. Nechat se v baru sbalit od nějakýho chudáka, dát mu pocit, že by pro mě snad mohl bejt důležitej, vlízt s ním do postele a pak si po pěti minutách uvědomit, že jsem vlastně hrozně romantická duše a že tohle není nic pro mě. Reakce těch kluků bejvaj k nezaplacení. Takový to zoufalý:  ''cože? To myslíš vážně? A co mám teď jako dělat?'' Nevim, třeba mi zavolej tágo a běž se dodělat sám. Když se tak nad tím zamyslím, asi jsem se měla narodit s ptákem, vyjebávat s lidma umím parádně.

Probudí mě nesnesitelný horko. Určitě to znáte, tohle je úskalí všech fesťáků. Potřebujete se vyspat a načerpat sílu na další party, ale ve stanu je už v osm ráno taková výheň, že je to k nevydržení. Chci odhodit spacák, svlíknout ze sebe ty propocený hadry a ještě chvíli jentak ležet, ale počkat. ON TADY POŘÁD JE?! A vypadá to, že ještě spí. No potěš. Zabalím se do spacáku ještě víc, aby ze mě nebyl vidět ani kousek. Po dvaceti minutách mám pocit, že mi hrozí smrt přehřátím. Vytahuju mobil a píšu si tam nějaký sračky, chci to zapsat, dokud je to ještě čerstvý. Když už jsem tohle protrpěla, tak o tom aspoň napíšu fajnovej článek. Začíná se převalovat. Nesmí vědět, že jsem vzhůru, nemám sílu cokoliv vysvětlovat, prostě počkám, až mu bude takový horko, že odsud bude muset vypadnout. Jsem si jistá, že už se dávno vzbudil, ale k odchodu se nemá. Devět, půl desátý, deset. Strávím za trest celou sobotu zabalená ve spacáku? Několikrát si odkašle. "Chiaro?'' žádná odpověď.
''Chiaro?''
''Hmm?''
''Tak já už asi půjdu.''
JO! Konečně, pls pls. 
''Hm, jo'' ani se nepohnu.
 ''Nechám si tu spacák, jo? Přijdu pozdějc.''
COŽE, slyšela jsem dobře?!
Opatrně vyleze ze stanu. A je pryč. Fakt si tady nechal spacák? Proboha, proč?


Sedíme s Lindou a Patrikem před stanem, snídáme nějaký víno nebo co a probíráme události minulý noci. Celá ta situace mi nepřipadá moc vtipná, ale nakonec se směju taky, co jinýho mám dělat? Yolo, neudělala jsem nic špatnýho, nemusím si nic vyčítat. Chlapec už mě hituje přes esemesky i na všech sociálních sítích. Čteme si nahlas jeho zprávy, fakt si z toho děláme prdel dost hnusným způsobem. Ve skrytu duše je mi ho trochu líto, vždyť přece vím jaký to je, snažit se o někoho, kdo projevuje nulovej zájem. Dost na píču to je. Další a další zprávy. Ptá se, jestli toho lituju. Jasně, že toho lituju. Neviděla jsem kvůli tobě Smacka. Na Smacka jsem se těšila ze všeho nejvíc. Pořádně se tam pomlátit v kotli s ostatníma smažkama. Nechápu, proč jsem tuhle chybu iniciovala. Minimálně rok jsem neměla v posteli žádnýho trash boye a začínala jsem se cejtit čistá jak květinka. Vysoko nad tím vším, vůbec mi nějakej sex nechyběl. Byla jsem jak jeptišky, co si někde v ústraní uctívaj svýho boha. Ten jejich je taky vymyšlenej, ale to ničemu nevadí, i tak je naplňuje boží láska. Stejně si v noci představujou, jak je naplňuje něco jinýho božího. Vyhoděj jeptišku z církve, když poruší celibát? Zase mi píše.
''Proč mi ani neodepíšeš? Vždyť jsme si tak rozuměli.'' Feel ya, bro. To jsem si tehdy taky říkala, do teď si to říkám-rozuměli, rozuměli, lepší holku nenajdeš, proč s tamtou zrzavou zase sedíš někde na pivu a pro mě jenom blbý Zobrazeno? Rozumět si je subjektivní pojem. Já si s tím klukem ze včera nerozuměla, ani si nepamatuju jeho jméno. Snad Lukáš, snad Tomáš, nebo Martin? Co na tom sejde.

Tady je to zabitý a rozpálený. Sáhneš na zem a máš popáleninu prvního stupně. Tak bereme auto a jedeme se na odpoledne zašít k vodě. Je to celý takový divný, mám tak nemocnej mozek, že už si nedokážu nic užívat. Trávení času s kamarádama? Brr, kdy už to skončí? Tak jedeme zpět do stanovýho městečka a já už to psychicky nedávám, prostě si jdu sbalit věci, složit stan a rozloučit se. Fakt jsem v tu chvíli byla přesvědčená, že odtamtud odjedu, ale stačilo pár slov a zase jsem si šla vybalit.
''Koupíme si drogy, bude to fajn.''
''Poslední večer, dneska si to užijeme, nemůžeš odjet.''
''My se taky sjedeme.''
Jo? Jooo! Tak ok, nikam nejedu. Zapadá Slunce, vylejzaj smažky, ožívám.
S Mašťou jsme se vydaly na lov, poptaly jsme se několika divnejch týpků a během chvíle si neseme do stanu solidní matro. Cejtim se sametově, cejtim se stoprocentně. S tímhle nemůžeš šlápnout vedle. Nedokážu nikde vydržet dlouho. Moc života ve mně. Koncert Chaosu, deset minut a utíkám. Holky, já jdu jen na toiku, za 10 minut jsem zpět. To určitě, ty solitére. Stanový městečko, vstávejte! Nevstáváte? Ok, utíkám zase jinam. Stage Studio54, to mi sedne, chvíli tancuju jak kdyby to bylo naposled, týpci se na mě lepí, tak zase mizím. Jdu se pozvat k RedBull stánku na drink, zjišťuju, že mi chybí peněženka i s klíčema. Ale jakto, vždyť jsem s ní před chvílí platila? Slečny za barem o ničem neví. Klasicky. Takže mě čeká hovor s domácím pak taky lítání po úřadech a bankách. Ok, ale to až zejtra, noc je mladá. Mobil mi zůstal, vytáčím Aničku a s ní už zůstávám do rána.
Malá já, akorát ještě větší pohroma. Chodí na tu stejnou školu, jako jsem chodila já a má s tím stejnej problém, jako jsem měla já. Bylo jasný, že my dvě si budeme rozumět. Jsem ráda, že je na církevním gymnáziu někdo, kdo se nebojí jet si to svoje. A trochu u toho veřejně pohoršovat. Nebýt nás, dávno by tam umřeli nudou. Shazovat studentky za to, že nenosí podprsenku, to je přece fajn zábava na velkou přestávku. To je přece velice charakterní. Šašci. Váš Bůh nás stvořil bez podprsenky, nadělil nám fajn prsa a vy se s tím smiřte a nebuďte zahořklí. Za pár let nám spadnou a už nebudou tak fajn. Možná pak taky budeme zahořklý jako vy, nebo možná budeme lepší. To je ještě daleko, díkybohu.

Pohled na Milovický letište v neděli ráno po Votvíráku je jedna z nejsmutnějších věcí. Všichni se pakujou domů, po víkendový nonstop party vypadaj jako nemytý zombíci na dojezdu. Obrovská pláň plná toho nejodpornějšího svinstva, co si dokážete představit. Špína minulejch nocí. Jak to mám ze sebe smejt? Po zemi zvratky, lahve, nedojedený langoše, hovna, obaly od šprcek. A mezi tím vším Chiara, vypadá trochu jak pacient z Bohnic.
Jsem klasicky naboso, sluchátka na uších, na hlavě mokrej ručník, na sobě dlouhý Led Zeppelin tričko, který se mi lepí na tělo, protože jsem na sebe vylila celej barel vody, kterej tady někdo nechal o kus dál. V uších mi hraje Vyjebáno a mám teda slušně vyjebáno. Jenom tak si tam tancuju mezi tím bordelem, pohyby jako Drake a seru na to celý. Jsem docela eko friendly, do igelitovejch tašek sbírám odpadky kolem našeho tábořiště a bez legrace, klukům se někdo vysral přímo za stan, málem jsem do toho šlápla.
''Vstávejte zmrdi. Polejte se vodou. Taky jsem se polila a je mi skvěle. To sluníčko není tak hrozný.'' To sluníčko není tak hrozný, protože seš ještě sjetá. Nic není tak hrozný, když seš sjetá.
U stanu je mini kousíček stínu, ležej tam všichni nasáčkovaný tělo na tělo jak malý koťata, tvářej se utrápeně a já je asi miluju. Čekáme, než alkoholtester ukáže Patrikovi nulu. Čekáme hoodně dlouho, už tady zbylo jen posledních pár trosečníků. Čeho to asi bude známka? Že naše kalby jsou nejvíc savage. Konečně můžeme jet, teplota v autě je tak 100 stupňů a smrdí to tu jak v lihovaru. U výjezdu čekaj fízlové, tak jako každej rok.
Tohle si neodpustím, musím na toho starýho policajta hodit provokativní spodní pohled. Sjetej spodní pohled. Možná jsem si dokonce strčila špičku ukazováčku mezi zuby, kdo ví. Nezůstalo to bez povšimnutí-alkoholtester nestačí, mládeži jsou očividně pod vlivem něčeho jinýho.
''Tak vystupte si, pane řidiči, zkusíme test na psychoaktivní látky. Á, tady nám slabě nabíhá amfetamin, pojďte se na to podívat, pane kolego.''
Tyhle testy nejsou moc spolehlivý, takže dostaneme pořádnou přednášku a můžeme jet dál. Všem spadnul ze srdce velkej balvan. Ještě půlhodinka cesty a pak už mě konečně vyhazujou doma. Doma v Křeseticích, ne v Praze.

''Dáš si filé s bramborem? Běž si na zahradu natrhat třešně. Koupila jsem Sáře tyhle nový misky na žrádlo, jsou z nějakýho bio materiálu. A co ten tvůj frajer?''
Já nejím maso už rok a půl. Máma to chápe a nevyvrací mi to, ale tyhle kecy jí z nějakýho důvodu ještě pořád přijdou vtipný.
''Hele, nedám si filé, jsem vegetariánka. A ty by sis ho taky neměla dávat. Frajer dobrý, všechno v pohodě.''
Tohle je dost cringe. Když jsem naposled přijela domů, mluvila jsem o něm víc, než bych chtěla a navíc jsem byla až neobvykle veselá a bezstarostná. Ani jsem moc nemluvila o smrti a (ne)smyslu života.  To jsou obvykle moje oblíbený témata. Takže máma si teď myslí, že mám kluka. Že spolu jako normálně chodíme. A já ji v tom musím nechat. Kdybych jí řekla pravdu, moje hrdost by tím dost trpěla. Máma by tím asi taky trpěla. Co bych jí měla říct? Hele, mami, my nejsme spolu. Ani se spolu vlastně nebavíme. Párkrát se se mnou vyspal, dali jsme jídlo a drogy a já to asi blbě pochopila, tak mu teď píšu milion zpráv, když jsem na sračky. A on nemá koule ani na to, aby mě normálně poslal do prdele. Ups. Tohle ne, to jí neřeknu. Stačí, že mě litujou kamarádi. Takže máma teď může snít o vnoučatech a dvougeneračním domku na kraji Prahy. To neni na škodu. Když něco chcete, přemýšlejte o tom, jako kdybyste to už dávno měli.
Nejdu si na zahradu natrhat třešně. Jdu si namazat svůj spálenej ksicht a lehnout si do postele. Koukat do stropu a čekat, až bude ráno. Tohle je klasickej nedělní scénář. Takhle trávím neděle i v Praze, ale tady doma jsou ty dojezdy snesitelnější. Víc lásky, víc nakoupenejch sladkostí ve spíži, míň vytrhanejch vlasů, míň sebedestrukce.