(18. května 2018)
Moje myšlenky vibrujou na špatný vlně. Podvědomě si přitahuju do života špatný lidi, špatný události, špatný drogy, dobrý drogy, drogy. Jsem jako zkurvenej magnet na drogy. Ve čtvrtek večer si jdu se stovkou v kapse zatancovat do klubu a najednou je sobota odpoledne a já nemůžu dejchat a nemůžu najít svoje auto. Tenhle víkend jsem se chtěla takový situaci vyhnout a na páteční večer jsem si našla brigádu. Potřebovala jsem se jenom někam uklidit a v klídku si vydělat pár drobnejch. Vůbec mě nenapadlo, že se to zase celý tak moc zvrtne.
Vila za Prahou. Pokerovej turnaj pro bohatý podnikatele. Budete rozdávat welcome drinky a dělat okrasu. Oblečte si něco pěknýho, hezky se namalujte, na všechny se usmívejte a buďte příjemný.Nic jinýho se po vás nechce. Dostanete tisícovku na ruku a náš řidič vás po akci odveze kam budete chtít.
Takhle nějak to stálo v inzerátu. Spíš zábava, než práce. Docela jsem se na to i těšila. Vypila jsem dvakrát dvojku červenýho, vzala si nový šaty, nahodila full face make-up a měla jsem ze sebe fajn pocit, že jdu v pátek vydělávat peníze, místo toho, abych je utrácela. Měli jsme se sejít ve Vinohradským Zanzibaru a odtud se pak přemístit na místo konání. Prahu mám docela zmáknutou, ale vždycky když musím být někde včas, přestane mi fungovat mapa, zapomenu vystoupit na správný zastávce, nebo zjistím, že se musím pro něco vrátit domů. Dorazila jsem o půl hodiny později, v baru byl jenom řidič a Hana, holka, se kterou jsem si tu práci domlouvala. Koťátko, v obličeji vypadala tak na 17, měla ten nejroztomilejší nevinnej úsměv, co jsem kdy viděla, ale z očí jsem jí vyčetla, že je to člověk, kterej přesně ví, co chce a jak to dostat. V kufru cinkaly lahve, muselo jich tam bejt tak 50. Řekla jsem jí, že mám z toho večera strach. Taky, že moc neumím mluvit s lidma a nevím, jak to půjde. Došla mi do kufru pro prosseco, který jsme stihly vypít cestou. Strach se někam vytratil. Na akci mě nečekala žádná práce, ani pokerovej turnaj. Obrovskej barák jak z americkýho filmu, kterej slouží jako sídlo firmy. Deset holek, vzhled modelek. Jednu z nich jsem si pamatovala jako finalistku z Miss 2015, měla tehdy číslo 7, pamatuju si to přesně. To je podle mě další znamení, že věci, který se mi dějou jsou předurčený. Nesleduju Miss a už vůbec si nepamatuju nějaký čísla holek, co se promenádujou v plavkách na obrazovce, ale tuhle jednu jsem tam zahlídla, utkvěla mi v hlavě a o tři roky pozdějc jí potkám za takovejch okolností. Celou akci pořádala Hana se svým slizkým šéfem za účelem získat si několik bohatejch podnikatelů pro svůj kšeft. Byla tam spousta kokainu. Tolik kokainu na jedný hromadě jsem viděla možná tak v nějakým filmu o americkejch mafiánech. Nevím, kdo ho tam přivezl a proč toho bylo takový množství. Nechci tady popisovat průběh tý party s modelkama a bitcoinovýma milionářema. O tomhle ten příběh není. Kluci byli stydliví, drog se skoro nedotkli, ale kolem třetí hodiny se začali z akce postupně vytrácet. Missky s nima. Snažila jsem se ve šňupání drog udržet krok s Hanou, ale dávalo mi to docela zabrat. Přesunuly jsme se nahoru do pokoje. Skončilo to jinak, než jsem čekala. Chci jenom říct, že mě v běžným střízlivým životě holky fakt nepřitahujou. A taky, že jsem už před nějakou dobou přestala spát s lidma na potkání. Mít sex s někým, koho nemiluješ, je zlo. Vždycky mi to tak moc narušilo vnitřní energii, že jsem toho prostě nechala. Ale teď jsem byla sjetá koksem, jízda mýho života, divila jsem se, že jsem ještě naživu. Mít pětihodinovej sex s holkou co vypadá jako nevinná holčička a dávat si u toho jednu lajnu za druhou, to je jak tancovat s ďáblem a u toho posílat bohu do nebe fakáče. To prostě chceš.
Nebo ne, chci to vzít zpět. Chci se vrátit v čase. Vrátit se do chvíle předtím, než jsem nasedla do toho zkurvenýho auta. Do tý chvíle předtím, než jsem se předávkovala kokainem. Do hajzlu.
Nad ránem se mi z nosu spustila krev. Nosní přepážka neustála to množství svinstva. Za normálních okolností bych z toho šílela, jsem přecitlivělá hysterka a když se s mým tělem děje něco zlýho, nesu to hodně špatně. Teď mi to bylo k smíchu. Věřte mi, že po patnácti slušnejch lajnách kokainu vás už žádná krev nerozhodí. Suicide mode activated. Taková malá komplikace mě nemůže zastavit. Jedeme dál, mám přece ještě druhou nosní dírku. Mohlo být něco po poledni, když nám konečně došly drogy. Díkybohu. Kdyby toho bylo ještě víc, šňupala bych, dokud bych tam prostě nechcípla. V mojí hlavě už dávno není žádná stopka. Došla jsem do kuchyně pro další chlast. Lednice plná zásob, vzala jsem gin tonik a bohemku. Necejtila jsem žádnou chuť, navíc jsem byla tak rozsekaná, že už to se mnou ani nic nedělalo, ale prostě jsem to do sebe lila dál, abych aspoň trochu oddálila tu chvíli, kdy budu muset dopadnout na zem. Čím dýl to odkládáš, tím je ten dopad tvrdší.
Během večera jsme se s Hanou domluvily na příští akci a taky že mi zařídí práci v jejich firmě, ale já už v tu chvíli věděla, že se vidíme naposled. Vytvářet dlouhodobý kontakty je pro život důležitý, ale já takhle nefunguju. Většina lidí má v mým životě jen hodně malý místo. Jsou to takový epizodní role. Chci si z každýho člověka něco vzít, něco mu ze sebe předat a pak zase táhnout do píče.
Už toho všeho bylo nějak moc, bolí mě celý tělo a nemůžu se jí ani podívat do očí. Dělaly jsme tak zvrhlý věci, že když na to pomyslím, je mi špatně od žaludku. Vždyť jsem jenom dítě, proboha. Dítě, který dneska v noci posedl ďábel. Poprosím ji, aby mi zavolala auto a řeknu, že si jdu dát sprchu, ale do koupelny ani nedojdu, táhne mě to na zahradu. Venku je nádhernej den. Svítí slunce, zpívaj ptáci, všechno má tak krásný barvy. Procházím se nahá po zahradě, užívám si, že jsem po tý dlouhý noci konečně sama. Lehám si do měkký vyhřátý trávy, mobil vedle hlavy, hudbu na maximum. Vždycky jsem ty písničky hodně prožívala, ale na drogách je to jak kdyby ke mně promlouval bůh. Nebo minimálně padlej anděl. Změněnej stav vědomí, frekvence mozkovejch vln klesá někam hodně hluboko, všechno kolem přestává existovat, na ničem jiným nezáleží, slyšet ten hlas je jediný co potřebuju, necítím svoje tělo, ani slzy co mi tečou po tváři. Chci jenom zůstat v tom okamžiku, ale nejde to, něco mě vytáhne zpátky do reality, za chvíli přijíždí řidič. Ryhle zmizet. Před náma je půlhodinová cesta. Sotva se mi daří se udržet při vědomí, ale snažím se s ním konverzovat. Bavíme se o drogách. Taky to svinstvo obhajuje, tak jako to dělá spousta feťáků. Aby neměli výčitky, že dělají něco, co je zabíjí. Na téma drogová závislost a kognitivní disonance bych mohla napsat diplomku. Říká, že ničeho nelituje, nevzal by to zpátky, život bez drog mu nenabízí tolik, aby pro něj mělo smysl přestat, tak si občas dá. Cokoliv. Je to na něm dost vidět. Vlastně to vypadá, že si rozhodně dává častějc než občas. Odhadem je mu kolem čtyřiceti, ale vypadá dost strhaně. Myslím, že i teď je právě na drogách, řídí jako blázen a svěřuje se mi, že momentálně nemá řidičák. Nemám strach, nemám pud sebezáchovy. Jestli mám umřít v autě se zfetovaným řidičem, tak se to prostě stane, nijak to neovlivním. Obdivuju skály, kolem kterejch projíždíme a on navrhuje, že zastavíme a půjdeme se podívat nahoru. To mě ještě víc utvrzuje v tom, že je zfetovanej. Odmítám, v tomhle stavu nezvládnu ani vyjít schody do svýho pokoje. Pak za sebou konečně zavřu dveře a začíná pravý peklo.
Ozvučený myšlenky mě pronásledujou už nějakou dobu. Nejde o žádný cizí hlasy, který by mě naváděly k zlejm věcem, nebo tak. Slyším mluvit sama sebe. Nebo něco, co se aspoň tváří jako já. Naučila jsem se s tím docela normálně fungovat, už si ani nevzpomínám, jaký to bylo předtím, ale na dojezdech mě můj vnitřní hlas dohání k šílenství. Mluví tak nahlas, že není možný se soustředit na nic jinýho. Říká pořád dokola ty stejný hnusný věty a já mám pocit, že jedinej jeho úkol je co nejvíc mě psychicky rozložit. Vyvolat ty nejsilnější výčitky svědomí a dát mi pocit, že stojím úplně za hovno. Že celej život stojí za hovno. Že nemá smysl se o nic snažit, že se tomu musím poddat a pak se v tom utopit.
Jsi jenom bezcennej feťák, kterej nikdy nic nedokáže. Říkám si to v duchu pořád dokola, jako nějakou pojebanou mantru.
Drž už hubu, Chiaro. Nemůžu v klidu sedět, nemůžu se najíst, nemůžu se věnovat žádný smysluplný činnosti, dokonce i hudba, kterou miluju nejvíc ze všeho mě teď sere tak moc, že to musím vypnout. Ze všeho nejvíc bych si přála usnout, ale to nepřipadá v úvahu. Spát nebudu moct ještě hodně dlouho. Vzpomenu si na platíčko prothazinu, který mi za pade prodala holka, se kterou jsme asi před měsícem dávali brko. Zbytek toho plata musí být někde v pokoji. Musím ho mít. Musím konečně usnout, jinak si půjdu podřezat žíly. Obrátím celej pokoj naruby, prohledám všechny šuplíky, kabelky, odsunu postel, proberu kapsy. Nikde nic, ale já už nevydržím být se sebou ani minutu. Udělala bych cokoliv pro jeden nebo dva prášky na spaní, ale nemůžu dělat nic. Napadá mě, kdo by mohl nějaký mít, tak otevírám messenger, ale hned ho zase zavřu.
Měj soudnost aspoň teď. Nepomůže ti. Má v prdeli tvůj debilní dojezd i tebe. Jdu do kuchyně, pak do koupelny, na balkón, zase zpátky do postele. Nevzpomínám si, pro co jsem šla, jenom tak chodím dokola a umírám. Nakonec se mi povede donýst si z koupelny nějakou odličovací vodu, tak sedím před zrcadlem a drhnu z obličeje ty nánosy zažranýho make-upu. Nejde to dolu, pořád mám kolem očí šedý fleky od řasenky. Pak mi dojde, že to není žádná řasenka, ale můj obličej. Šílený zjištění, mám popelavě šedou barvu. Fialový kolena. Nedokrvený prsty. Je na mě hodně smutnej pohled, v zrcadle vidím úplně jinýho člověka, než včera. Už jsem se smířila s tím, že se mi nepodaří usnout, tak zase jenom ležím a vnímám tu šílenou bolest duše. Můj mozek mě trestá za to, že jsem ho znova takhle podělala. Prostě si to musím protrpět, je to tak správně. Dávno už bych fetovala denně, nebejt těch hnusnejch dojezdů, kdy mi z nekonečnýho koukání do stropu hodiny splývají tak moc, že nevím, jestli je ráno, nebo večer. Nakonec se mi nějak podařilo usnout. Dokonce jsem se zvládla i probudit, otřepat se z toho a žít dál. Ty prášky na spaní jsem nakonec našla. Hned jak jsem se vzbudila. Byly na komodě vedle mojí postele.
