čtvrtek 17. května 2018

Pivo

Kdo mi posílá do hlavy ty myšlenky? Bůh, Ďábel, mrtvá babička? Mělo by mě to naučit nějakou lekci, nebo je to jenom čistý zlo?

A když se ufetuju, bude to za trest nebo to bude smrt z milosti?


Za poslední rok jsem víc mluvila o tom, že píšu, než že bych doopravdy psala. Když něco dlouho neděláš, je hrozně těžký se do toho dostat zpátky. Vybočení z větný vazby, špatný propojení souvětí, opakování pořád těch stejnejch slov dokola. Mám teď menší slovní zásobu, než jsem měla ve čtvrtý třídě. Moje věty jsou kostrbatý, divný, nedostatečný. Je to frustrující pocit, hlavou mi pulzujou myšlenky nabitý opravdovejma emocema. Příběhy, který maj opravdovej potenciál. Ale já už je neumím pojmenovat tak příhodnejma slovama jako dřív. V tý čtvrtý třídě jsem psala knížku. Měla 128 stran, poutavou zápletku, strhující děj, všechny tyhle sračky. A učitelky byly nadšený, nechaly to vytisknout v kroužkový vazbě.
Proč jsem zabila dítě, co dokázalo napsat knížku v deseti letech? Když jsem jí nedávno četla, nemohla jsem přestat brečet. Teď už nedokážu napsat ani stránku souvislýho textu. Nebo přímou řeč. Někam se to ztratilo a teď to někde bloudí. Občas se mi maximálně povede vyblít pár holejch vět o tom jak se cejtim nebo necejtim. Žádná kreativita. Není to nic víc, než ubohá sebelítost. Četla jsem nějaký články o tom, jak probudit svoje vnitřní dítě. Zkoušela jsem různý meditační techniky, lezla jsem na stejný stromy, na který jsme lezli jako děti. Na pozadí notebooku jsem si nastavila fotku ze čtvrtý třídy. Škola, den zvířat, sedím na radiátoru a v náručí chovám svýho bílýho zakrslýho králíka. Toho králíka potom přede mnou roztrhal náš pes. Věci do sebe zapadaj, když píšu. Nemám ráda psy. Asi to bude nějaký trauma z dětství.
Těch traumat v sobě musím mít hrozně moc, proto jsem teď tak vyjebanej ztroskotanec. Myslím, že psaní mi pomůže pochopit spoustu problémů, co mám v hlavě. A když ty problémy budu chápat, budou už z poloviny vyřešený.

chtěla jsem teď tenhle dokument zavřít, vrátit se k němu zítra. pojmenovala jsem ho "musíš psát'' a pak jsem zjistila, že v počítači už existuje dokument s totožným názvem z roku 2017. Otevřela jsem ho a zjistila, že i samotnej obsah byl skoro stejnej-jsem zmatená z toho, že mi nejde psát. Jsem na sebe naštvaná, že mi nejde psát. Proč mi nejde psát? Nic jinýho přece neumím. Tak zase za rok.

Ne. Teď budu psát dál.

Mám cash, prášky, život jak z knížky. V jednom kuse se mi stávaj věci, který by klidně mohly bejt v knížce. Věci který bych měla okamžitě zaznamenat, než se mi ztratí z hlavy nadobro. Tolik zapomenutejch historek a příběhů. Tolik ztracený inspirace, kterou jsem mohla proměnit do něčeho smysluplnýho. Lidi si myslí, že jsem instagramovej pozér, když fotím všechno a všechny. Někdy na to reagujou dost podrážděně. Nechápou, že když z toho večera nezachytím co nejvíc, třeba už si na něj taky nikdy nevzpomenu. Nikdy už si nevzpomenu na to, jak jsme po cestě na Votvírák skončily na káry v příkopu podél cesty ještě dřív, než jsme vůbec dorazily do stanovýho městečka.  Nevzpomenu si, že jsem na sobě měla sombréro a vedle nás se položil týpek co sebou neměl nic kromě spacáku a basy piva. Milej člověk. Smrděl jako pivo, jeho mozek byl z větší části pivo. Taky už nemohl pokračovat v cestě, tak skončil v příkopu. Dopil pivo, nabídnul nám pivo, odešel hledat kde čepujou pivo.
Random vzpomínky, který mě vždycky jentak letmo pohladí po duši. Mám jich stovky. To je opravdový bohatství.
Já pivo nepiju, ale poslední dobou bývám tak sjetá, že když venku svítá a všechny lahve už jsou vypitý, pivo neodmítnu. Neodmítám nic. To je můj skrytej talent-dejte mi něco před ksicht a já si na tom během chvíle vytvořím závislost.
Když jsem si začala dávat extáze, poprosila jsem svoje kamarády, aby mě upozornili, až to jednou začnu přehánět. Ať mi řeknou, že už to přestává bejt prdel. Ať mi prostě řeknou, že je čas přestat a já přestanu. Poslední dobou mi to opakujou dost naléhavě. Už je ten čas. Už dávno je ten čas. Spadneš někam, kde se ti nebude líbit.
Vždycky mám milion chytrejch keců, drogy si dokážu obhájit moc hezky.
Prostě jsem si vybrala špatnou cestu a je pozdě se otočit. Věřím tomu, že mě ta špatná cesta nakonec stejně dovede na to správný místo. Nějakou oklikou, s dlouhejma zajížďkama skrz hnusný ulice a čtvrti. Má to bejt takhle. Nemá to bejt jednoduchý. Jednoduchá cesta tě unudí k smrti. Jednoduchá cesta je dobrá pro začátečníky, my jsme pokročilí. Next level. Poslední levely jsou nejtěžší, to je pravidlo každý hry.


Napíšu nějaký slovo a pak mám pocit, že to je vymyšlený slovo, který existuje jenom v mojí hlavě, tak si ho googluju a když zjistím, že opravdu existuje, stejně ho nepoužiju, protože nevěřím že existuje i když jsem si to právě přečetla ve slovníku.Takhle přece psát nemůžu. Každej, kdo si to přečte, si bude myslet, že jsem magor. Oni už si to dávno myslí. To přece chceš, to je tvůj záměr, ne? Už se sebou nechci vést tyhle vyčerpávající vnitřní monology. Pořád dokážu navenek dávat smysl. Když se snažím, nikdo nepozná, že je se mnou něco špatně. Ale věci, který říkám sama sobě jsou hodně off. Když o něčem hodně přemýšlíš, stane se to. Nerozumím tomu. Myslím, že se mám fakt ráda a pak si celou noc v duchu opakuju, že než se vzbudím, vypadaj mi všechny vlasy a už nikdy nenarostou zpátky. Že až znova otevřu notebook, všechny moje texty a básničky se smažou. Když to takhle napíšu, jako kdyby se to celý zhmotnilo. Je to skutečný. Jsem nemocná. Ve fázi, kdy už není možný ty psychický problémy nějak zlehčovat nebo ignorovat.

1 komentář:

  1. Ahoj, jmenuji se "Tina Petersen" Jsem z Odense v Dánsku. Byl jsem ženatý 9 let s Oliverem a oba jsme měli spolu dva (2) syny. Oliver byl můj milenec na střední škole, můj vysněný muž a já jsme ho milovali víc, než dokážou vyjádřit slova. Najednou můj manžel začal spát a dávat různé omluvy, proč se nemůže vrátit domů. Děti, které byly zvyklé být vždycky kolem svého otce, ho teď vidí ječmen. Začal mít vnější vztahy s jinými ženami a neuvažoval, jak se budou děti nebo já cítit.

    Celý můj svět byl otřesen a zdá se mi, že jsem ztratil jediného člověka, kterého jsem kdy opravdu miloval. To se ještě zhoršilo v okamžiku, kdy požádal o rozvod ... Snažil jsem se, co mohl, aby mu změnil názor a zůstal se mnou a dětmi, ale veškeré úsilí bylo marné. Prosil jsem a zkoušel všechno, ale nic nefungovalo.

    Průlom nastal, když mě někdo představil tomuto nádhernému, velkému kouzelníkovi, který mi nakonec pomohl ... Nikdy jsem nebyl fanouškem takovýchto věcí, ale prostě jsem se rozhodl neochotně vyzkoušet, protože jsem byl zoufalý a nezbylo mi na výběr ... Udělal zvláštní modlitby a použil kořeny a byliny ... Během dvou dnů mi Oliver zavolal a byl mi líto všech emocionálních traumatů, které mi způsobil, přestěhoval se zpět do domu a nadále šťastně žijeme jako jedna velká rodina. co úžasný zázrak doktor Zuzu udělal pro mě a moji rodinu. Pomohl mi také vyřešit můj problém s artritidou, se kterým se zabývám celá léta

    Představil jsem mu spoustu párů s problémy po celém světě a měli dobré zprávy ... Pevně ​​věřím, že někdo tam potřebuje pomoc. Pro naléhavou pomoc jakéhokoli typu kontaktujte lékaře Zuzu nyní prostřednictvím jeho e-mailu: doctorzuzutemple@gmail.com nebo WhatsApp ho na +2347013499818 a také kontaktujte doktora Zuzu na Vibru prostřednictvím +2347013499818

    OdpovědětVymazat

Tečka za souvětím

19.10.2019 „Pervitin, marjánku?“ Ostravský nádraží, sobotní ráno, sobotní poledne. Sotva jsem stihla zapálit bílou davidoffku, už se k...