bez názvu

(úvodní text, kterej jsem napsala 8.prosince 2017. Půl roku ležel v konceptech)


Ze všeho nejtěžší je začít. Nemusíš začít dobře, hlavně když už sakra nějak začneš!


Už to bude rok, co nechodím do školy. Nechodím do práce. Nechodím vůbec nikam, když nepočítám víkendový akce, ze kterejch si stejně většinou nepamatuju nic a připomínaj mi je jenom rozmazaný fotky ze zaplivanejch barů a rozbitý kolena. Myslela jsem si, že když uteču systému a budu si žít podle svýho, bude mi líp. Jenže když chceš od něčeho utýct, musíš mít kam. A to já neměla. Vždycky jsem hlásila, že nesnáším lidi a zbytečný rozhovory, vstávání za tmy, přeplněný autobusy, vzdělávací systém, kterej zabíjí kreativitu, stereotyp všedních dnů, kdy se po dvanácti hodinách vracím utahaná domů a nemám čas na sebe ani svoje myšlenky. Myšlenky na postel, pak konečně postel a pak celý odznova. Tak jsem to jednoho dne prostě celý skončila, zašla do ředitelny a řekla, že už nepřijdu. Tím předčasným odchodem ze školy jsem se připravila o hrozně moc. Tím, že jsem se dobrovolně izolovala od světa. Spát do dvou má svý kouzlo. Je to super. Tak měsíc. Potom vás začne ta prázdnota čtyř stěn pomalu zabíjet zevnitř.
Přijdu si jak matka na mateřský, která sotva vytáhne paty z baráku a v mozku má jenom svý dítě a pochcaný plíny.
Jen s tím rozdílem, že já mám místo dětí a pochcanejch plín v mozku neurózy. Je fakt, že děti a neurózy toho mají hodně společnýho-připravěj vás o budoucnost, vynucujou si vaší pozornost 24/7 a v noci vás nenechaj spát.
To, co jsem tenhle rok dělala se svým životem, byla chyba, ale díky ní jsem zjistila, co vlastně od budoucnosti chci. A hlavně, co nechci.
Musím psát. Jít ven a žít a pak o tom psát. Každý dno je zároveň odrazovým bodem. To, že svoje myšlenky konečně začnu prezentovat veřejně, je pro mě důležitej krok, až doteď jsem pro svojí budoucnost nedělala absolutně nic.
Co na tom, že 90% lidí v mojí věkový kategorii radši klikne na video Týnuš a její sbírka bot, než aby četli souvislej text. Taky bych radši klikla na Týnuš. Hezky se na ní kouká a nebude vám z ní smutno. Budu to dělat klidně pro pět lidí, dokud budu mít pocit, že jim mám co předat.
Většina z vás, co se dostali sem, mě asi zná z instagramu. Živý vysílání a opilý vysmátý instastories, pak pravidelný dávky deprese, úzkosti a nihilismu. A občas trocha poezie. Jeden můj sledující mi napsal, že se mu líbí, jak to dávám sežrat za syrova. To je přesně to, co bych chtěla dělat i na tomhle blogu. Budu přidávat svý básně, úvahy, psát o tom, co se kolem mě děje a o čem přemýšlím. Občas to nebude úplně vhodný a asi se nevyhnu tomu, že se některýma textama někoho dotknu. Ale všechno to bude stoprocentně real.