neděle 15. července 2018

(Attention) whore


Veřejně pohoršuju, jsem tady od toho




14.6.2018

Opět se probouzím s kocovinou. V kuchyni potkávám Martina. Po bytě chodí do půl těla, jen v opranejch slipech. Má přes metrák, tak si nemyslím, že by se chtěl chlubit svojí figurou, spíš to bude mít praktický důvody-nenosíš oblečení, nemusíš prát oblečení. Opře se o linku a dívá se, jak si natáčím vodu. Zírá na mě pořád od tý doby, co jsem se nastěhovala. Je to pochopitelný, svěřil se mi, že mu holka naposled sáhla na péro před víc než půl rokem. Opilá cikánka, co se na něj vrhla na Karláku. Chvíli se po něm plazila a on pak zjistil, že mu ze zadní kapsy vytáhla peněženku. Musí už bejt slušně sexuálně deprivovanej, tak mu ty pohledy ani nemám za zlý. Ale dneska kouká dost pobaveně. ''Ses včera poprala, jo? Byla pořádná bitka?'' směje se. Nechápu, co po mně chce a ani mě to nezajímá, tak jenom něco odseknu a jdu si zase lehnout. Cestou zahlídnu svůj odraz v zrcadle a celý mi to docvakne. Na obličeji mám zaschlou krev, na zápěstí tři nový řezance. Chtěla jsem v noci tou krví kreslit na zeď, ale pak mi došlo, že jsem v podnájmu a jednou budu chtít zpátky svojí kauci, tak jsem si pomalovala aspoň obličej. Checkuju instastories, moje nejhorší obavy se vyplnily. Jo, všechno jsem to tam nahrála. Jo, všichni už to viděli. Follow, unfollow, mám šestej smysl. S řezáním je to stejný jak s pikem. Nejtěžší je to poprvý. Překonat ten prvotní strach, pak už to jde snadno. Klidně bych si teď mohla na zápěstí vyřezávat obrázky. Nebo tvoje jméno, zmrde. Vtipný je, že jsem nedávno na instagramu narazila na typku, co si tam to jméno fakt vyřezala. Takhle hustá zatím nejsem, ale dejte mi trochu času a zvládnu to taky.
Náš pes je schopnej si na noze vykousat díru až do masa, když ho nechaj doma samotnýho dýl než hodinu a některý druhy papoušků si normálně vytrhaj všechno peří, když si jich nikdo nevšímá. Nevím, jestli je to čistým smutkem nebo z touhy po pozornosti. Nejspíš kombinace obojího. Vem si mě domu, umírám, tak můžem umřít spolu. Proč si vlastně říkám Katze? Kočky maj přece všechno v píči, já ani moc ne.
Na mobilu přes dvacet zmeškanejch hovorů. Linda, Patrik, Julie, několik neznámejch čísel. Dneska začíná Votvírák a já už tam s nima měla dávno bejt, ale v peněžence mám sotva na cigára. Včera jsem v práci dala za klíč ke skříňce zálohu 2 tisíce, protože jsem menší bankovku neměla a ta kunda zase neměla na vrácení. Dvě hodiny jsem nějaký afroameričance brečela v šatně, že už tu práci dělat nemůžu, že už nechci tancovat polonahá a bavit se s hnusákama, co mě přemlouvaj ať s nima jedu na hotel. Pak jsem z tý práce nad ránem utekla, protože jsem měla zajímavější program a nějaká záloha byla vedlejší. Prej, jestli odtamtud odejdu, tak už se nemusím vracet. Volám taxi. Jak že mi to kamarádky říkaly? ''On ti napíše a ty se můžeš posrat. To vůbec není hot. Buď trochu nedostupná. Nebo aspoň hraj nedostupnou.''
Jojo, holky, jsem tak nedostupná, že ve tři ráno brečím před jeho barákem, byly byste na mě pyšný. Whatever, teď je novej den a já potřebuju sehnat prachy na Votvírák. Volám do práce, nikdo tam není. Nemůžu si jít vybrat do banky, ztratila jsem občanku a potom i tu náhradní co platí měsíc. Mám druhou kreditku, ale tam budou tak dvě kila. Ledaže by mi už poslali výplatu za minulou brigádu, ale na to mají čas do konce měsíce. Hodně malá pravděpodobnost, radši si nedělej zbytečný naděje. Běž si za to kilo koupit cíga a pak můžeš celej víkend kouřit v posteli a koukat na to, jak si tvoji kamarádi užívaj akci, kterou jste plánovali rok.
Life is awesome, i confess, what I do, I do best.
Dostupný zůstatek na účtě je 2635 Kč, neuvěřitelný, jednou mi taky něco vyjde tak, jak potřebuju. Narychlo se balím, všechno podstatný zapomenu. Hlavně, že mám na dvě noci čtyři páry bot. Nejsem zrovna praktická holka, ale jdu do všeho. S sebou dvě vaničky broskví z Lidlu, ještě si dám poslední královskej oběd ve veganským bistru na Florenci. Je mi na poblití, ale sedím ve vlaku a je to správnej vlak plnej lidí co taky míří na Votvírák. Nahlas zpívaj, posílaj si Braníka a překážej v uličce se svejma báglama.

Cestou přemýšlím, jestli už nejsem trochu moc vyhrocená. Odpověď je ano. Za 19 let svýho života jsem nebyla vyhrocenejší. Všechny ty opilý zprávy, bezpodmínečná láska. Bezpodmínečná posedlost spíš.
Běžně nejsem ten typ člověka, kterýho vyhodíš dveřma a on se vrátí oknem. Jsem člověk, kterýho vyhodíš dveřma a on ty dveře poleje benzínem a škrtne sirkou. A co si vzpomínám, nikdy předtím mě žádnejma dveřma nevyhazovali. Spíš pokládali návnady, abych se k těm dveřím vůbec přiblížila. Tak co je to se mnou? Kam se poděla moje pověstná nezávislost? Když jsem byla ledová, bylo mi líp. A teď? Krvácím, hořím, směju se tomu a děkuju.
Některejm holkám můžeš třeba vojet mámu a ony si tě stejně budou fotit na ig, zvát tě na šukání do svýho bytečku a tvářit se, jako kdyby zapomněly, že se to vůbec stalo. Ale já na takový holky nemůžu říct ani slovo, protože bejt v jejich pozici, chovám se stejně. Nenaděláš nic. Jedu to na tři dny pustit z hlavy, mám v plánu jenom pít a zase pít. Nebudu se angažovat ve výběru playlistů. Pusťte si, na co máte chuť, hlavně žádnej českej rap, prosim. Český drogový scény už bylo dost.

Zmrdi, pojďte mi naproti, vemte mi tašky, postavte mi stan, opijte mě, mějte trochu radost, že jsem přijela, ne? Jsem střízlivá, takže nervózní as fuck.
Ostatní jsou tu už od čtvrtka, slunce pálí v plný síle. Uděláš nepatrnej pohyb a koupeš se ve vlastním potu. Tak se sedí u stanů a čeká se, až bude večer. Až bude možný normálně fungovat. Votvírák byl s Lindou náš. Pokaždý jsme jely jentak ve dvou, s sebou polorozpadlej stan, dělaly jsme všechny ty šílený věci a hlídaly jsme jedna druhou, abysme zase nedělaly až moc šílený věci. To letos neni. Linda má kluka a já mám teda stan sama pro sebe a v tašce nějaký teplý Lambrusca, yes.
Já ten vztah supportuju, aby bylo jasno. Co jsou spolu, podnikáme tyhle akce ve třech, ale koukat se na dva zamilovaný lidi neni úplně easy. Pořád si říkám, proč nemůžeme bejt třeba čtyři? Trochu víc rovnováhy do toho všeho. JEBAT TO. Nepotřebuješ někoho, kdo nepotřebuje tebe a teď máš detox, máš zakázaný na něj myslet. Na dobu neurčitou.
Stany jsme si postavili do kruhu, uprostřed malý náměstíčko. Patrikovi kamarádi, Lindy kamarádky, vesměs příjemný lidi. Moji další kamarádi jsou roztroušený někde po areálu, od rána se mě snaží zkontaktovat. Já ty zmeškaný hovory ignoruju, na tak velkým festivalu je složitý něco vykomunikovat nebo se s někým sejít a tady mám fajn společnost, nepotřebuju nikoho dalšího. Jedna z těch Lindy kamarádek mi fakt padla do oka, Mašťa. V něčem jsme si podobný. Velký oči, dlouhý černý vlasy, nekonečná energie, nekonečná chuť na drogy. Domlouváme se, že za mnou dojede do Prahy a půjdeme společně na kérku. Další věc, která se nikdy neuskuteční. Vždycky si opilá vymyslím milion plánů s různejma lidma a pak už se s nima nikdy nesejdu, protože mám strach, jaký by to bylo, kdybychom spolu byli střízliví. (pozn.: tohle se uskutečnilo ani ne o měsíc pozdějc, fakt jsme na tu kérku došly, všechno jde, když se chce)
Pomalu už je čas vyrazit do centra dění, tak se s Lindou snažíme co nejrychlejc do sebe dostat všechen alkohol a u toho si půjčujeme malovátka a lepíme si řasy a všechny tyhle píčovinky. Alespoň něco z našich tradic tady zbylo. U našeho tábořiště se zastavujou nějaký kamarádi kamarádů, parta pěti kluků. Jeden z nich má hezkej úsměv a kérku na obličeji. Jenom letmo se střetneme pohledem, zatímco na sebe patlám bílej dermacol.

Stihli jsme půl koncertu Logica, pak přišly nějaký drinky, kýble a mám zatmění. Chci jít na takový ty šílený pouťový atrakce, co jsou tady každej rok, ale nikomu se do toho nechce, samý výmluvy.
''Se pobleju, tolik chlastu a ještě nějaký atrakce do toho...''
''Hej já už mám u sebe asi jen čtyři kila a to je teprve pátek...''
Nojo, tak já půjdu sama. ¡Hasta luego, amigos! Chodit někam sama mi nikdy nedělalo problém. Kino, kavárna, výstava, oběd, večeře, procházka. Jsem sama sobě fajn společníkem. Víc mi dělalo problém chodit někam s lidma. Na to jsem se vždycky musela předem zlejt. Z toho částečně pramení můj alkoholismus a toxikomanie. Já nechci bejt pořád sama, ale jestli mám bejt s váma, nebudu u toho střízlivá. Dneska sama nebudu, odněkud se vynořil kluk s kérkou na obličeji a zase má hezkej úsměv a nemá žádný blbý výmluvy, proč by se mnou nemohl jít na atrakce. Dokonce to celý platí a pak ještě jednou a tamta taky vypadá fajn, zkusíme všechny. Já na tu hru přistupuju. Vypadá to, že se mu fakt líbím a mně se v tu chvíli taky líbí. Třeba už bych mohla přestat čekat na něco, co se nikdy nestane a heej, tenhle kluk fakt neni špatnej. Udělám to, i kdyby to bylo jen ze vzdoru. Vedu si ho do stanu, rychle, než vystřízlivím a začne to bejt divný.
Hledám nějakou trávu nebo něco k pití, ale je tady úplně vymeteno. Nevadí, prej si můžeme jentak povídat. O to nemám zájem, nepřivedla jsem si ho sem, abych si s ním povídala. Nevím, co bych mu říkala a k čemu by to bylo. Nechci o něm nic vědět a nechci, aby on věděl něco o mně. Venku je už takhle v noci zima....tak jdeme dovnitř. Manifestace nezávislosti. Nemůžu si vybrat, na koho budu myslet, ale můžu si vybrat, s kým vlezu do stanu. Je to tak, ne? Ne.
''Ale já nemám kondom. Vadí to?''
''Tak ho běž sehnat.'' Co si jako myslíš, že jsem? Zvedá se a fakt ho jde shánět. Jako první budí Lindu s Patrikem co spí ve vedlejším stanu. Prej nemaj nic, ale možná mě jenom chtěj uchránit před tímhle špatným rozhodnutím. Tak odchází někam dál, už ho neslyším. Zůstávám ve stanu sama a hned mi dochází, že tohle nechci udělat. Modlím se, aby si to třeba rozmyslel, aby nesehnal žádnou šprcku, aby nenašel cestu zpátky k mýmu stanu, aby ho sežral medvěd, cokoliv. Moje modlitby nebyly vyslyšeny, za pár minut se vrací, celej natěšenej.
''Nechceš si ho na chvíli vzít do pusy?'' Tos uhádnul, chlapče. Ani na to nemysli. Sundej ze mě ty ruce. Nebudu se s tebou líbat. Nebudu dělat nic. Jenom mi dej to péro a já přitom budu koukat někam jinam, než na tebe. Ale tohle nejde. Je to katastrofa i se zavřenejma očima. Špatnej klíč, tak ho zlomím v zámku.
''Dost, slez ze mě. Tohle je k ničemu.''
 Neprotestuje, lehá si vedle mě. Nesnesitelný ticho. ''Udělal jsem něco špatně?'' Ach bože. Ne, to já jsem zas něco udělala kurevsky špatně. Jenom jsem tě využila k tomu, abych si něco dokázala.
''Ne. Jenom...jsem fakt unavená.''
Tohle byla dřív moje specialitka. Nechat se v baru sbalit od nějakýho chudáka, dát mu pocit, že by pro mě snad mohl bejt důležitej, vlízt s ním do postele a pak si po pěti minutách uvědomit, že jsem vlastně hrozně romantická duše a že tohle není nic pro mě. Reakce těch kluků bejvaj k nezaplacení. Takový to zoufalý:  ''cože? To myslíš vážně? A co mám teď jako dělat?'' Nevim, třeba mi zavolej tágo a běž se dodělat sám. Když se tak nad tím zamyslím, asi jsem se měla narodit s ptákem, vyjebávat s lidma umím parádně.

Probudí mě nesnesitelný horko. Určitě to znáte, tohle je úskalí všech fesťáků. Potřebujete se vyspat a načerpat sílu na další party, ale ve stanu je už v osm ráno taková výheň, že je to k nevydržení. Chci odhodit spacák, svlíknout ze sebe ty propocený hadry a ještě chvíli jentak ležet, ale počkat. ON TADY POŘÁD JE?! A vypadá to, že ještě spí. No potěš. Zabalím se do spacáku ještě víc, aby ze mě nebyl vidět ani kousek. Po dvaceti minutách mám pocit, že mi hrozí smrt přehřátím. Vytahuju mobil a píšu si tam nějaký sračky, chci to zapsat, dokud je to ještě čerstvý. Když už jsem tohle protrpěla, tak o tom aspoň napíšu fajnovej článek. Začíná se převalovat. Nesmí vědět, že jsem vzhůru, nemám sílu cokoliv vysvětlovat, prostě počkám, až mu bude takový horko, že odsud bude muset vypadnout. Jsem si jistá, že už se dávno vzbudil, ale k odchodu se nemá. Devět, půl desátý, deset. Strávím za trest celou sobotu zabalená ve spacáku? Několikrát si odkašle. "Chiaro?'' žádná odpověď.
''Chiaro?''
''Hmm?''
''Tak já už asi půjdu.''
JO! Konečně, pls pls. 
''Hm, jo'' ani se nepohnu.
 ''Nechám si tu spacák, jo? Přijdu pozdějc.''
COŽE, slyšela jsem dobře?!
Opatrně vyleze ze stanu. A je pryč. Fakt si tady nechal spacák? Proboha, proč?


Sedíme s Lindou a Patrikem před stanem, snídáme nějaký víno nebo co a probíráme události minulý noci. Celá ta situace mi nepřipadá moc vtipná, ale nakonec se směju taky, co jinýho mám dělat? Yolo, neudělala jsem nic špatnýho, nemusím si nic vyčítat. Chlapec už mě hituje přes esemesky i na všech sociálních sítích. Čteme si nahlas jeho zprávy, fakt si z toho děláme prdel dost hnusným způsobem. Ve skrytu duše je mi ho trochu líto, vždyť přece vím jaký to je, snažit se o někoho, kdo projevuje nulovej zájem. Dost na píču to je. Další a další zprávy. Ptá se, jestli toho lituju. Jasně, že toho lituju. Neviděla jsem kvůli tobě Smacka. Na Smacka jsem se těšila ze všeho nejvíc. Pořádně se tam pomlátit v kotli s ostatníma smažkama. Nechápu, proč jsem tuhle chybu iniciovala. Minimálně rok jsem neměla v posteli žádnýho trash boye a začínala jsem se cejtit čistá jak květinka. Vysoko nad tím vším, vůbec mi nějakej sex nechyběl. Byla jsem jak jeptišky, co si někde v ústraní uctívaj svýho boha. Ten jejich je taky vymyšlenej, ale to ničemu nevadí, i tak je naplňuje boží láska. Stejně si v noci představujou, jak je naplňuje něco jinýho božího. Vyhoděj jeptišku z církve, když poruší celibát? Zase mi píše.
''Proč mi ani neodepíšeš? Vždyť jsme si tak rozuměli.'' Feel ya, bro. To jsem si tehdy taky říkala, do teď si to říkám-rozuměli, rozuměli, lepší holku nenajdeš, proč s tamtou zrzavou zase sedíš někde na pivu a pro mě jenom blbý Zobrazeno? Rozumět si je subjektivní pojem. Já si s tím klukem ze včera nerozuměla, ani si nepamatuju jeho jméno. Snad Lukáš, snad Tomáš, nebo Martin? Co na tom sejde.



Tady je to zabitý a rozpálený. Sáhneš na zem a máš popáleninu prvního stupně. Tak bereme auto a jedeme se na odpoledne zašít k vodě. Je to celý takový divný, mám tak nemocnej mozek, že už si nedokážu nic užívat. Trávení času s kamarádama? Brr, kdy už to skončí? Tak jedeme zpět do stanovýho městečka a já už to psychicky nedávám, prostě si jdu sbalit věci, složit stan a rozloučit se. Fakt jsem v tu chvíli byla přesvědčená, že odtamtud odjedu, ale stačilo pár slov a zase jsem si šla vybalit.
''Koupíme si drogy, bude to fajn.''
''Poslední večer, dneska si to užijeme, nemůžeš odjet.''
''My se taky sjedeme.''
Jo? Jooo! Tak ok, nikam nejedu. Zapadá Slunce, vylejzaj smažky, ožívám.
S Mašťou jsme se vydaly na lov, poptaly jsme se několika divnejch týpků a během chvíle si neseme do stanu solidní matro. Cejtim se sametově, cejtim se stoprocentně. S tímhle nemůžeš šlápnout vedle. Nedokážu nikde vydržet dlouho. Moc života ve mně. Koncert Chaosu, deset minut a utíkám. Holky, já jdu jen na toiku, za 10 minut jsem zpět. To určitě, ty solitére. Stanový městečko, vstávejte! Nevstáváte? Ok, utíkám zase jinam. Stage Studio54, to mi sedne, chvíli tancuju jak kdyby to bylo naposled, týpci se na mě lepí, tak zase mizím. Jdu se pozvat k RedBull stánku na drink, zjišťuju, že mi chybí peněženka i s klíčema. Ale jakto, vždyť jsem s ní před chvílí platila? Slečny za barem o ničem neví. Klasicky. Takže mě čeká hovor s domácím pak taky lítání po úřadech a bankách. Ok, ale to až zejtra, noc je mladá. Mobil mi zůstal, vytáčím Aničku a s ní už zůstávám do rána.
Malá já, akorát ještě větší pohroma. Chodí na tu stejnou školu, jako jsem chodila já a má s tím stejnej problém, jako jsem měla já. Bylo jasný, že my dvě si budeme rozumět. Jsem ráda, že je na církevním gymnáziu někdo, kdo se nebojí jet si to svoje. A trochu u toho veřejně pohoršovat. Nebýt nás, dávno by tam umřeli nudou. Shazovat studentky za to, že nenosí podprsenku, to je přece fajn zábava na velkou přestávku. To je přece velice charakterní. Šašci. Váš Bůh nás stvořil bez podprsenky, nadělil nám fajn prsa a vy se s tím smiřte a nebuďte zahořklí. Za pár let nám spadnou a už nebudou tak fajn. Možná pak taky budeme zahořklý jako vy, nebo možná budeme lepší. To je ještě daleko, díkybohu.

Pohled na Milovický letište v neděli ráno po Votvíráku je jedna z nejsmutnějších věcí. Všichni se pakujou domů, po víkendový nonstop party vypadaj jako nemytý zombíci na dojezdu. Obrovská pláň plná toho nejodpornějšího svinstva, co si dokážete představit. Špína minulejch nocí. Jak to mám ze sebe smejt? Po zemi zvratky, lahve, nedojedený langoše, hovna, obaly od šprcek. A mezi tím vším Chiara, vypadá trochu jak pacient z Bohnic.
Jsem klasicky naboso, sluchátka na uších, na hlavě mokrej ručník, na sobě dlouhý Led Zeppelin tričko, který se mi lepí na tělo, protože jsem na sebe vylila celej barel vody, kterej tady někdo nechal o kus dál. V uších mi hraje Vyjebáno a mám teda slušně vyjebáno. Jenom tak si tam tancuju mezi tím bordelem, pohyby jako Drake a seru na to celý. Jsem docela eko friendly, do igelitovejch tašek sbírám odpadky kolem našeho tábořiště a bez legrace, klukům se někdo vysral přímo za stan, málem jsem do toho šlápla.
''Vstávejte zmrdi. Polejte se vodou. Taky jsem se polila a je mi skvěle. To sluníčko není tak hrozný.'' To sluníčko není tak hrozný, protože seš ještě sjetá. Nic není tak hrozný, když seš sjetá.
U stanu je mini kousíček stínu, ležej tam všichni nasáčkovaný tělo na tělo jak malý koťata, tvářej se utrápeně a já je asi miluju. Čekáme, než alkoholtester ukáže Patrikovi nulu. Čekáme hoodně dlouho, už tady zbylo jen posledních pár trosečníků. Čeho to asi bude známka? Že naše kalby jsou nejvíc savage. Konečně můžeme jet, teplota v autě je tak 100 stupňů a smrdí to tu jak v lihovaru. U výjezdu čekaj fízlové, tak jako každej rok.
Tohle si neodpustím, musím na toho starýho policajta hodit provokativní spodní pohled. Sjetej spodní pohled. Možná jsem si dokonce strčila špičku ukazováčku mezi zuby, kdo ví. Nezůstalo to bez povšimnutí-alkoholtester nestačí, mládeži jsou očividně pod vlivem něčeho jinýho.
''Tak vystupte si, pane řidiči, zkusíme test na psychoaktivní látky. Á, tady nám slabě nabíhá amfetamin, pojďte se na to podívat, pane kolego.''
Tyhle testy nejsou moc spolehlivý, takže dostaneme pořádnou přednášku a můžeme jet dál. Všem spadnul ze srdce velkej balvan. Ještě půlhodinka cesty a pak už mě konečně vyhazujou doma. Doma v Křeseticích, ne v Praze.

''Dáš si filé s bramborem? Běž si na zahradu natrhat třešně. Koupila jsem Sáře tyhle nový misky na žrádlo, jsou z nějakýho bio materiálu. A co ten tvůj frajer?''
Já nejím maso už rok a půl. Máma to chápe a nevyvrací mi to, ale tyhle kecy jí z nějakýho důvodu ještě pořád přijdou vtipný.
''Hele, nedám si filé, jsem vegetariánka. A ty by sis ho taky neměla dávat. Frajer dobrý, všechno v pohodě.''
Tohle je dost cringe. Když jsem naposled přijela domů, mluvila jsem o něm víc, než bych chtěla a navíc jsem byla až neobvykle veselá a bezstarostná. Ani jsem moc nemluvila o smrti a (ne)smyslu života.  To jsou obvykle moje oblíbený témata. Takže máma si teď myslí, že mám kluka. Že spolu jako normálně chodíme. A já ji v tom musím nechat. Kdybych jí řekla pravdu, moje hrdost by tím dost trpěla. Máma by tím asi taky trpěla. Co bych jí měla říct? Hele, mami, my nejsme spolu. Ani se spolu vlastně nebavíme. Párkrát se se mnou vyspal, dali jsme jídlo a drogy a já to asi blbě pochopila, tak mu teď píšu milion zpráv, když jsem na sračky. A on nemá koule ani na to, aby mě normálně poslal do prdele. Ups. Tohle ne, to jí neřeknu. Stačí, že mě litujou kamarádi. Takže máma teď může snít o vnoučatech a dvougeneračním domku na kraji Prahy. To neni na škodu. Když něco chcete, přemýšlejte o tom, jako kdybyste to už dávno měli.
Nejdu si na zahradu natrhat třešně. Jdu si namazat svůj spálenej ksicht a lehnout si do postele. Koukat do stropu a čekat, až bude ráno. Tohle je klasickej nedělní scénář. Takhle trávím neděle i v Praze, ale tady doma jsou ty dojezdy snesitelnější. Víc lásky, víc nakoupenejch sladkostí ve spíži, míň vytrhanejch vlasů, míň sebedestrukce.



úterý 3. července 2018

Vrať klíče a táhni



(4.6.2018)

Kamarádit se s klukama moc neumim, i když si s nima rozumím víc, než s holkama. Mám takovej blbej pocit, že každej hetero kluk, co se se mnou baví, mě vidí v první řadě jako sexuální objekt. A z toho je mi blbě, takže mám většinou kolem sebe holky. Tomáš je jeden z mála kamarádů, co mám. Všechno je to s ním sluníčkový. On teď začíná dělat fakt dobrý techno a bavit se cool lidma od techna. Já začínám dělat fakt dobrej rap a bavit se s cool lidma od rapu. Haha. Všechno je to na začátku a čeká to na nás. Plácáme se navzájem po ramenou a říkáme si, že to jednou budem mít, protože jsme se pro to narodili. Kdo jinej, když ne my? A když jsme spolu, opravdu tomu věříme. Na drogách je člověk schopnej věřit i daleko šílenějším věcem. Tak teda jdeme do Rock Café. Je tam dneska vernisáž alternativního umění plus kvalitní techno. Nebude tam moc lidí. Asi jenom DJ, vystavující umělci a jejich kamarádi, ale o to lepší. Domů půjdeme brzo, ofc. Vidíme to tak na desátou.Takže nevadí, že jdu zítra do práce. Do tý druhý, seriózní práce. Dělám pro agenturu co pořádá semináře. Mají sídlo na Novotného Lávce, vedle toho debilního klubu. Je odtamtud krásnej výhled na Hradčany, vždycky mám husí kůži, když si tam ráno dávám první cígo. Zítra tam musím bejt v 8:30, ale věřím, že to zvládnu. Budu mít svejch osm hodin spánku a všechno bude ok. Komu tohle nalháváš? Když si dáš něco do nosu, nikdy nejdeš domů na desátou. Nikdy nemůžeš naspat 8 hodin. Nikdy to není ok.

Bylo to pěkný, i když hodně komorní. Taková akce by si zasloužila mnohem větší návštěvnost. Alespoň bylo dost času si popovídat s autorama těch obrazů. Každej umělec je pro mě nadčlověk. Něco tvoříš, tak u mě máš automaticky velký plus. Něco tvoříš, tak budu poslouchat, co říkáš. Je to povrchní? Já nevím, to umění jde pod povrch, ne? Skončilo to v 11, zorničky jak mince, nechci jít domu. Další zastávka, Rybná 16, Ateliér. Potkali jsme tam tu pornoherečku, Silvii Dellai. Taky dělá techno, je miloučká a vzala nás sebou do vipka.
Tak se snažím zapadnout, hraju takovou tu příjemnou hloupoučkou naivku, to je moje oblíbená role, protože mi jde skoro ze všech rolí nejlíp. Říkám, že jí už dlouho sleduju na instagramu a že jí moc obdivuju. To není celá pravda. Na instagramu jí nesleduju vůbec, sledovala jsem maximálně to video na pornhub, kde Silvii a její dvojče nakládá 30 týpků v nějaký hospodě. To video jsem viděla třeba třikrát a jsem jeho velkej fanoušek, takže jsem zase tolik nekecala.
Potřebuju se na chvíli zavřít na záchod, asi jsem tancovala až moc dlouho a mluvila s moc lidma. Na baru sedí nějakej marnej týpek, už předtím jsem si všimla, že po mně koukal. Teď na mě dělá takový to gesto, jakože má něco s sebou. Nemám náladu se s ním bavit a už jsem těch drog dneska měla dost. Ještě cejtim, jak mi stejká poslední lajna. Hovno. Nikdy nemáš dost. Tak na něj kývnu, ať jde za mnou a zavíráme se v kabince.
Byl tak třikrát větší než já, košili o velikosti stanu měl tak natěsno, že bych se nedivila, kdyby mu uletěl knoflík. Prostě nechutný tlustý prase. Sory. Měl i takový ty prasečí očička jako má můj spolubydlící. Hledá po kapsách pytlíček s drogama, konverzujeme o zbytečnostech. Zase je mi ze sebe trochu na blití, tak se omlouvám, že se zas chovám jako šlapka. Omlouvám se sobě i svýmu imaginárnímu klukovi. Co na to vlastně říká? Že to nevadí. Že v tom můžu takhle nějakou dobu pokračovat dál, protože ještě není správnej čas dělat správný věci. Říká jenom to, co chci slyšet, protože jsem si ho sama vymyslela. To je na něm geniální. Mám strach, že ten správnej čas v tomhle životě vůbec nenastane. Nebo nenastane nikdy, protože moje vize jsou výsledkem nadměrnýho užívání drog a s realitou nemají nic společného.
Kde jsme skončili? Nerýsovala jsem žádný lajny. Na co se s tím srát? Vysypala jsem všechen prášek na hromádku a šňupala to z ní. Ten prasák si začíná rozepínat poklopec, ups, komplikace.
''Vrať to péro zpátky do kalhot, jinak odcházím.''
Že prej ne, že ten kokain nebyl zadarmo. Drží dveře, nemůžu utýct, nemám šanci ho přeprat. Tak začnu ječet a mlátit ho pěstma do břicha. To zabírá. Dostal strach, asi nechce problémy. To je rozumný. Pouští dveře, rychle utíkám zpátky dolu na parket. A hele, co mi zůstalo v ruce. Srolovaná tisícovka, se kterou jsem šňupala ten koks. Jeho tisícovka. Dneska máš špatnej den, chlapče. A já si jdu koupit další drugs.

Povedlo se mi dorazit domů relativně včas. Je sedm ráno. Už si nepamatuju, jestli jsem jela tramvají, taxíkem, nebo mě odvezl někdo z Ateliéru, ale stihla jsem to. Dali mi pár dobrejch rad, jak bejt v práci fresh. Udělala jsem všechno tak, jak mi řekli. V žabce jsem si koupila Frisco a pomalu ho popíjela, zatímco jsem na sebe pouštěla proud chladný vody. Necítila jsem se líp, protože jsem se necítila vůbec nijak, ale aspoň jsem zvládala fungovat. Jenom tak na autopilota, na nějakejch 60 procent, ale nic mě nebolelo a dokázala bych ten krátkej pětihodinovej kurz nějak zmáknout. Účastníci kurzu by si nejspíš řekli, že slečna asistentka není z nejbystřejších, ale nijak by to nekomentovali, když bych se na ně mile usmívala a včas doplňovala kafe. Ale já si prostě dělám co chci, jsem nevychovanej fakan a nezajímá mě, jestli dorazím do práce v 8:30, nebo o hodinu pozdějc. Teď si chci udělat kafe a poslouchat ty písničky. Po tý šílený noci si to snad zasloužím, kurva. Posypat si srdce solí. Miluju, když to bolí. Haha. Každejch pět minut kouknu na idos, nechám si ujet dobrejch deset tramvají a mám z toho děsnou legraci.
Babička z domova důchodců odnaproti sedí u okna a křičí na ošetřovatele, že viděla v pokoji naproti chlapa v černým. Nechápu. Jsem nahá a bílá jak mlíko, tak se rozhlížím po pokoji, kde že je ta černá postava, ale zdá se, že tady nikdo není. ''To se vám asi něco zdálo, pani. Tam nikdo není.'' Nikdo, máš pravdu, kluku. Nojo, radši to okno hned zavři. Radši zatáhni závěsy, nebo ta stařenka dostane mrtvici.

Je přesně 9:40, když konečně dorazím na místo. Nemusim dělat nic, o můj seminář je postaráno, zahájila to za mě holka, co vede vedlejší seminář. Taková uťápnutá vysokoškolačka, pořád listuje svejma zápiskama a všechno podtrhává růžovým zvýrazňovačem. Dneska je pěkně nabroušená, tak se jí falešně omlouvám a pak ještě jednou a do třetice a mizím na záchod zapít tu tabletku, co mi zbyla ze včera.
Sedím bez bot na schodech, drkotám zubama a povídám si se smyšlenou iluzí mojí dokonalý polovičky. Je to spíš monolog. Už ani ta iluze se mnou nechce mluvit. Někdo pořád chodí nahoru a dolu po schodech. Saka a kravaty a vážný výrazy. Asi špatný místo na sezení. Hej, musíte na mě tak blbě čumět? Pak mi dojde, že jsem to já, kdo blbě čumí, protože ta extáze docela šlape. Jdu zpátky do kanceláře, chvíli jsem tu sama, ale pak se vrací ta vysokoškolačka. Jde postavit vodu na kafe. Já sedím na stole, bradu opřenou o kolena a pozuruju svoje najetý oči přední kamerou. Nejspíš mi jsou vidět kalhotky, jestli na sobě nějaký mám. Nenápadně mě pozoruje, asi už jí došlo, že něco nehraje. Teď už se dívá dost pohoršeně. Jeden takovej pohled a probouzí se ve mě provokatér. Šíleně se na ní zašklebím, protočím oči, tak že mi jde vidět jenom bělmo a pak se zeširoka usměju. Některý lidi jsou vděčný za práci, kde 12 hodin stojej u linky a kontrolujou, jestli stroj správně vyrábí cigára. Já dostala pěknou práci a místo nějaký vděčnosti se tady sjíždím extází. A navíc to dělám tak, aby to hlavně všichni věděli. To je přece nejdůležitější. Jakmile je seminář u konce, pakuju se domů. A kurva. Další komplikace. Před dveřma do bytu sedí s notebookem Honza, náš pan domácí. Třicetiletej slušňáček, křesťan, dvě děti. Mluví jak teplouš a směje se jak měsíček na hnoji.
''Ahojda, deratizační firma už je na bytě. Za půl hodiny bude hotovo, pak můžeš jít dovnitř.''

Deratizační firma?!? Ajo vlastně. To je zase další, dva dny stará historka. Je víkend, vracíme se z koncertu v Uhelně, jsme na mrdky, tak nakonec potřebuju bejt sama. Kamarádům jsem slíbila, že u mě můžou přespat. Vyhazuju je do prázdnýho pokoje spolubydlícího Martina a odcházím k sobě meditovat u špatnýho rapu. To je taková moje ranní rutina po všech akcích. Během chvíle se kamarádi vracej zpátky ke mně. Prej, že jsou od něčeho poštípaný. Ani bych se nedivila, spolubydlící Martin nejen, že vypadá jako prase, on má i další prasečí vlastnosti. Asi nějaký blešky. Dobře, lidi. Zůstaňte u mě v pokoji, safe zone. Ale já potřebuju BEJT SAMA, KURVA. Tak radši táhněte na vlak. Omlouvám se. Příště vám to vynahradím. Oni už jsou asi na tyhle moje výkyvy zvyklý. Linda se mnou vydržela 12 let, i když to někdy není snadný. Ani na zastávku je nejdu vyprovodit. Lehám si do postele, ale spát nemůžu. Pořád myslím na to, co je asi poštípalo, tak seberu odvahu a jdu se do toho pokoje podívat pořádně. Jenže tohle dopíči nejsou žádný blechy. Googluju to, desetkrát se jdu podívat, jestli se mi to nezdálo. Ale ti brouci tam pořád jsou. Na jeho propocený matraci. Na zdech. Dokonce i ve spárech nábytku. A jsou to štěnice. PROBOHA. Teď už jsem na pokraji nervovýho zhroucení, protože jestli mám z něčeho strach, jsou to právě různý paraziti. Zvedám mobil a volám domácího. Večer se na to zajede podívat a vyřeší to. Ať prej seženu spolehlivou deratizační firmu a pošlu mu kontakt. Martina prej z bytu vyhodí, tohle je už moc. Volám i Martinovi, ať urychleně přijede domů a něco s tím udělá. Klepu se a motá se mi hlava. Musím to jít zaspat. Probouzím se večer, vodu prosim, běžím do kuchyně.
Na chodbě hromada hadrů a uprostřed tý hromady stojí Martin a vesele vyklepává svoje zavšivený prostěradla. Začala jsem řvát z plnejch plic, ani jsem se nesnažila to nějak ovládnout, nahromaděná agrese musela ven, jinak by mi praskla hlava. S mojí psycho verzí se setkal poprvý, doteď mě znal jako příjemnou holku, která žere sedmikrásky a neublížila by mouše. Leknul se tak, že mu vypadlo prostěradlo z ruky a jenom na mě zíral těma tupejma prasečíma očičkama. ''Co to kurva děláš, dopíči? Chceš aby ty posraný brouci nalezli i k nám?!" Na odpověď jsem nečekala, třískla jsem dveřma, zamknula se v pokoji na dva západy a ještě jednou pořádně zařvala, kdyby náhodou napoprvý nepochopil, že jsem fakt nasraná.

A to je důvod, proč teď Honza sedí na schodech a uvnitř probíhá deratizace. Udělali to v celým baráku, aby byla jistota, že to všechno pochcípá. Honza poděkoval pánům deratizátorům a vypláznul osm litrů. Hodně peněz. Chiara vybírala pečlivě-nejdražší firma, nejkvalitnější služby, to dá rozum. Z mojí kapsy to nejde. Honza už se najednou nesmál jako měsíček na hnoji. Do večera se nedoporučuje v bytě pobývat, ten postřik může způsobovat nějaký dýchací problémy. Jenže já mám dvojitej dojezd. Kam můžu v tomhle stavu jít? Nikam. Zabalená do spacáku sedím na balkoně a je mi tak hnusně, že mi nejde ani brečet. Ale neboj, bude hůř. Volá šéfová z práce. Sněz si, co sis navařila.
''Můžete mi říct, kde jste s tím klíčem od sálu? Tohle se nestalo prvně. Navíc mi kolegyně hlásila, že jste dorazila na místo o hodinu později. Jak si to jako představujete? Já vám říkám, že ten klíč donesete do čtyř do kanceláře. Povídám vám, že ten klíč bude ve čtyři v kanceláři. Tímhle s váma končím. Ukončuju spolupráci. Ten klíč donesete.''
''Aha. Jo. Tak nashledanou.''
Na tenhle hovor jsem čekala už od rána. Zajímavý, že nepadlo ani slovo o tom, že jsem celej den běhala po budově ČSVTS sjetá jak Katka. Teď už teda nebudu moct říkat, že dělám asistentku na výukových seminářích. Ráda jsem to říkala, znělo to pěkně. Dost dobrý na holku co má jen základku. Máma z toho měla radost a já měla taky radost, že mi svěřili tolik zodpovědnosti a věřili, že to zvládnu. Tak si to můžeme zrekapitulovat. Co vlastně mám ve svým životě? Mám dojezd jak zmrd. Mám sebevražedný sklony. Mám schízu ze štěnic na bytě. Mám tři dny na to, abych zaplatila nájem. Mám kluka, co sice neexistuje, ale můžu mu říct všechno a stejně ode mě neuteče, protože přece není skutečnej. Co nemám? Práci. Peníze. Chuť žít. Chuť hledat si novou práci a podstupovat celej tenhle kolotoč odznova. Nejsem stavěná na to, abych mohla pracovat pod někým. Nejsem stavěná na to, abych mohla pracovat sama na sebe. Na to, abych mohla normálně žít. Ať už se jakkoliv snažím zapadnout, nedokážu to.

CENZURA PÍČO

Mám ráda, když můžu říkat věci tak jak jsou. Svoboda slova, svoboda duše. V reálným životě mi to moc nejde. Říkám lidem jen to, co ode mě čekaj a co chtěj slyšet. Chtěla jsem k sobě i ostatním bejt upřímná alespoň tady. Neřešit, kdo si ty zhovadilosti přečte a co si o tom bude myslet. Tady ale narážím na obrovskej problém. Ne každej to má nastavený jako já-pro mě neexistujou žádný limity a až mě někam zavřou, moji sledující to budou vědět jako první. Většina lidí si svojí pověst hlídá. Rozhodujou se, kterou část sebe ukážou světu. Přemýšlejí o tom, jaký důsledky budou mít jejich činy. Takže jak mám zachovat autenticitu těch příběhů, když nemůžu napsat, že moje kamarádka Bára jede tři roky v piku a když jsme spolu byly minulej tejden na akci, dala mi facku, když jsem jí řekla, ať mi trochu nechá, že bych to zkusila přes alobal. Premiéra. Kdybych o tom napsala, měla bych od ní do hodiny zprávu. Takový to: hele, smaž to, všichni nemusí vědět, co děláme o víkendech.
Hele, nesmažu to. A je mi u prdele, že příští týden už spolu na žádnou akci nepůjdeme.
Lidi kolem mě pro mě znamenaj mnohem míň, než by měli. Některý z nich nevidím jako lidi, ale jenom jako písmenka a když dám ty písmenka dohromady, budou z toho slova a pak celý kapitoly a z kapitol knížka a každej, kdo si jí přečte, si řekne: ''tyvole, hodně hustý..."
Některý lidi bych měla pro svoje dobro vidět jenom jako ty písmenka a kapitoly, ale vidím v nich bohy a neztrácím víru i když je očividný, že jsem si vybrala špatnou sektu ve který mě ani nevítaj moc nadšeně.
Že si někdo bude číst tvůj deník, to není pro normálního člověka moc příjemná představa. Ale já asi chci servírovat svoje pocity pěkně na zlatým podnose. Jsem zasranej exhibicionista. Vždycky nakonec skončím nahá, doslova i v přeneseným významu. Když jsem byla na základce zamilovaná do spolužáka, co se mnou seděl v lavici, schválně jsem si tam nechávala svůj deník, protože jsem doufala, že si přečte, co o něm píšu. Při fotbalu jsem mu podkopávala nohy a když odešel o hodině na záchod, kreslila jsem mu na desky sešitů chlupatý péra. Chudák kluk, hrozně se mě bál. Když jsem ho po pěti letech potkala na nějaký vesnický zábavě, koupil mi drink a povídal něco o tom, že má volnej barák. ''Tyjo, to se máš. Díky za to pití. Musím jít najít kámošku.''
Ze všech těch pocitů nezbylo po pár letech nic. Jen tři věty a vodka s džusem za free. To mě trochu uklidňuje. Můžu si říkat, že všechno jednou skončí a nic netrvá věčně. Láska je na píču. Některý věci trvaj dýl než věčně. To co prožívám teď, určitě není jedna z nich.
Určitě je.
Není.
Nesmí bejt. Už na to nemám energii. Necejtim  žádnou ''ohromující sílu tvořivý energie.'' Cejtim touhu strčit ruku do mixéru a natočit o tom vlog.



V podniku, kde tancuju jsem dostala pořadový číslo 606.
Slečna s číslem 606 má zákaz konzumace alkoholických nápojů. Platí na všech barech v celém podniku.
Slečně s číslem 606 nemůžete nic zakazovat, protože tím dosáhnete pravýho opaku. Zákazy totiž bere jako nějakou výzvu, kterou musí překonat. Klidně si z domova přinese svojí flašku a pak na hodinu zablokuje jedinou sprchu na patře, aby si tam mohla sednout a v klidu tu láhev vypít. Vesmír s náma prej komunikuje skrz čísla a číslem 606 mi naznačuje, že se mám přestat soustředit na materiální hodnoty a zaměřit se na lásku, světlo a spirituální roviny života. Takhle nějak se to psalo na tý stránce. Andělský čísla. Pěkná píčovina, ale poslední dobou se chytám všeho, čemu bych mohla věřit. Možná by mě chtěli v EzoTv, přijdu si jak nějakej věštec na drogách. V Darlingu mě chtějí i se všema mejma chybama. Problémy s dochvilností. Problémy s alkoholem. Problémy bez alkoholu. Takže po nocích tancuju u tyče a s upřeným pohledem do zrcadla svádím spíš sebe, než pány co sedí okolo. Nechutný zasraný slizouni. Pár tejdnů v tom podniku a už nikdy se nebudeš na chlapy dívat stejně. Tak co tam ještě kurva dělám? Dělám to jednak proto, že fakt ráda tancuju a jednak proto, že láska, světlo a spirituální roviny života mi nezaplatí nájem. Ale je úplně jedno, proč to dělám. Není nikdo, komu bych se musela zpovídat a v boha taky nevěřím, takže bych klidně mohla kouřit péra za párno a nikdo by nemohl říct ani slovo. Ale neudělám to, protože jedinej, komu bych tím ublížila, jsem já. A já už jsem ublížená dost na to, abych o tom mohla psát.

Tečka za souvětím

19.10.2019 „Pervitin, marjánku?“ Ostravský nádraží, sobotní ráno, sobotní poledne. Sotva jsem stihla zapálit bílou davidoffku, už se k...