Tečka za souvětím

19.10.2019

„Pervitin, marjánku?“
Ostravský nádraží, sobotní ráno, sobotní poledne. Sotva jsem stihla zapálit bílou davidoffku, už se kolem mě sesedlo hejno nějakejch ztracenejch zavšivenejch feťáků. Vždycky jdou s jistotou rovnou za mnou. Kolem nas posedává tolik lidí, ale tihle týpci zamíří zrovna ke mně. Ale proč je to vždycky tak? Za slušnejma holkama nikdo takovej nechodí. Slušný holky znechuceně nakrčí nos a beze slova si odsednou jinam. Já ne. Pověz mi, kolik ti chybí na vlak do Prahy. Pověz mi to všechno, jak tě včera v herně obrali.
 „To seš ty ze včera, to seš ty, ta holčina z tej Stodolní. Já jsem tě viděl včera, já jsem tě poznal podle těch bot. Ty jsi Slovenka, že, to já poznám.“
Bere si z mojí ruky zapalovač a u tý příležitosti mi políbí hřbet dlaně. Za nehtama má černou špínu. Ve Stodolní jsem nebyla a Slovenka taky nejsem.
„Přišel za mnou můj tato včera a já že tato, aspoň dvě sto euro bysem potřeboval. A tato mi dal dvě sto euro, tak sem došel do tej Stodolní a tam to lítalo. Jak psi jsme se tam všichni porvali. Všechno lítalo, maso to bylo.“
„Maso já nerada, tak ještě že jsem tam nebyla.“
„No podle bot jsem tě poznal. Já už jsem desátej den vzhůru nohama a už mi z toho skoro hrabe, věříš mi?“
„Věřím ti.“
„A slečno, stovku bys neměla? Já že na jízdenku. Ale nechci to zadarmo, takový matro ti dám za to, tos neviděla takový krystaly.“
Viděla jsem i jinačí krystaly, ale dneska nemám chuť se do něčeho zaplést.
„Já na tyhle věci moc nejsem, víš? A peníze ti taky dát nemůžu, všechno jsem včera utratila.“
Lovím v peněžence.
„Můžu ti dát....dvacku akorát.“
„Tak děkuju, ty seš hodná, slečno. A proč seš taková smutná?“
„Ale ne, takhle jsem normálně.“ Krčím rameny.
Smutná, Smutná. Kvůli tobě, ty hajzle. Kvůli tomu, že už ti nikdy nenapíšu. Ani po dvou lahvích vína, nikdy. Kvůli tomu, že tě nenávidím, ale kdybys mi zavolal, přijela bych za tebou hned, klidně z druhýho konce světa. Kvůli tomu, že mi nezavoláš.
Už jsem z toho unavená. Hrozně moc unavená. Hysterická. Dva roky, den co den usínat a probouzet  se s tou samou myšlenkou. Je to jako nemoc, která mi rozežírá mozek. Nikdo si nechce číst o nemocech a tohle neni žádná lovestory. Tyhle sebelítostivý kecy. Přitom by to všechno bylo tak jednoduchý, nebýt týhle nemoci. Děje se mi teď spousta fajn věcí. Spousta lidí by se mnou měnilo. Někdy nosím peníze jentak rozházený v tašce, protože se mi nevejdou do peněženky. Nechávám štědrý spropitný a usmívám se na prodavačky. Balím a vybaluju kufry, kolem mě se střídají krásný scenérie a já jsem jejich součástí. Kupuju si jednu knížku za druhou a konečně je stíhám číst a tak zase čtu a do pokoje mi svítí sluníčko a cítím se, jako kdybych objevila Ameriku. Cítím se hezky, protože v mým světě je hezky a pak mě znova bodne v hlavě můj hlas. Jak můžeš bejt tak spokojená, když jsi jenom poloviční? Jak můžeš žít s vědomím, že vždycky budeš jenom poloviční? Nemůžu. Už se necítím hezky. Cítím, že mi polovina chybí. Jin nebo jang, mužská nebo ženská energie, kdo ví. Mám koule i koule a ty jsi buzna, proto máš pocit, že to dávám moc zprudka.
Na chvíli se ztratím ve svých myšlenkách a pak už mě nebaví poslouchat litanie toho zpikovanýho kluka, tak se vymlouvám, že musím utíkat na vlak. Nabízí se, že mě doprovodí k nástupišti a to je teprve trapná situace, protože můj vlak jede ve skutečnosti až za 30 minut. Jde se mnou, nese mi tašku a pořád něco švitoří.
 „Do Prahy jedu, víš. Tam budu dělat kšefty, byznys. Tam budu prodávat matro ve velkým. A pak do Varů. A víš, proč do Varů?“
„Vím. Protože jsou tam bohatý lidi, Rusáci. Byla jsem tam minulej tejden.“
Ještě jednou vytahuje z kapes svoje pytlíčky a  spoustu odpadků a drobnejch, aby se mnou zkusil vyměnit svoje krystaly za stovku. Všechno mu padá z rukou, on to nešikovně sbírá ze země a já vycítím příležitost zmizet.
„Už fakt musim, tak čau a hodně štěstí“.
Rozbíhám se po eskalátorech a mizím pryč, dřív než se stačí vzpamatovat.

Na nástupišti si vedle mě sedá důchodce v tlustých brýlích. Chce si povídat, ale já mám kocovinu třetího stupně. Není mi příjemný, když musím v tomhle stavu mluvit se slušnýma lidma. Na moji mluvě neni nic zvláštního, ale moje pohyby mě s jistotou prozradí. Klepu se ještě víc než obvykle a křečovitě si sahám do vlasů. Ale tenhle pán není dnešní a tak na mě neshledává nic neobvyklýho a vesele mluví o počasí a že teď už jsou houby v lese celý rozmočený, jak hodně pršelo. Mluví a očekává odpovědi na věty, na který nemám co říct a já proklínám rychlík Ostravan, že má pětadvacet minut zpoždění. Do Ostravy na koncert Schyza jsme včera odpoledne jeli ve dvou, ale domů se vracím sama, protože Frederik skončil v Novým Jičíně, v posteli vedle holky, co má ofinku a roztomilej obličej. Vlastně je to dobře, protože kdybychom měli na hotelu spát v jedný posteli, možná bych udělala něco, čeho bych druhej den litovala. Je to zvláštní přátelství. Bavím se s ním asi proto, že mi tak připomíná jeho. Divnej hubenej zmrd, přesně můj typ. On se se mnou nejspíš baví proto, že je hustý mít kamarádku striptérku, která má na instagramu sedm tisíc sledujících a navíc poslouchá stejnou hudbu. A když jsme někde spolu, vždycky to dopadne špatně. Včerejšek nebyl výjimkou.
Sdílím kupé s párem ve středním věku, jedou do Prahy na nějaký zápas a ta obtloustlá blondýnka ne a ne zavřít pusu.
 „Obložený kameny, pokládaj tam asfalty, dvě šedé protihlukovky, Maruška je má taky, vypadá, že je to pryž, do předzahrádky, do předzahrádky to položíme.“
Valí se na mě proudy slov a přetrhávají nitě umělcova stavu. Jste sjetý, nebo co? Proč mluvíte takový hovna, proboha? Nemůžete na chvilku držet hubu? Projíždí pán s občerstvením.
„Dvě decky bílýho, prosím.“
„Müller může bejt?“
„Může.“ Cokoliv.
Proč zase piješ? Není to v týhle situaci už zbytečný? Vždyť je ti ještě špatně ze včera. Ozývá se moje dobré já. V pořádku. Teď píšu. Povolila jsem si pít, když píšu. Je to výjimečnej stav. Přes den piju sama jen když někdo umře nebo když píšu. Jednou budu spisovatelka a budu psát každej den.

Jak teda probíhal ten včerejší koncert? Zepředu na bocích mám fialový modřiny, jak mě dav tlačil na železný zábradlí oddělující první řadu od stage. To je vždycky známka dobrýho koncertu, ale tenhle večer byl všechno, jen ne dobrej. Skončila show a Frederik se ztratil v davu , aby mohl opíchat další holku, kterou sbalí na to, že ve tmě po pěti vínech vypadá trochu jak Protiva. Koncert byl fakt skvělej a já tady počkám na Honzu, abych mu řekla, že koncert byl fakt skvělej. Vykouříme spolu cigaretu a já mu vysvětlím situaci a zase se spolu budeme všichni normálně bavit. Měla jsem to hezky vymyšlený. Vstup do backstage střežil vyhazovač a já s tím krajkovým korzetem a odhodlaným výrazem v očích vypadala jako nějaká pomatená groupie. Nakonec mě tam pustil, asi usoudil, že tihle rapeři po koncertě uvítaj nějaký hezký krajkovaný rozptýlení. Jenže neuvítali. Už nevím, jestli vůbec došlo na ten line o tom, že koncert byl fakt skvělej, protože se to celý sehrálo moc rychle.
„Jestli ještě někdy dáš Pavlovi nějaký drogy, tak tě zabiju. A vypadni odsud, tady nemůžeš bejt.“
Podle jeho výrazu jsem pochopila, že to myslí smrtelně vážně a že mi nezbývá nic jinýho, než vzít to na vědomí a vypadnout odsud.
„Pavel, vole, by si ode mě zasloužil zlatou heráku.“
Pohrdavě odseknu, otočím se na patnácticentimetrovým podpatku a se slzama na krajíčku vypochoduju z backstage. Ubrečená holka utíká z backstage ven z klubu a opilí týpci se za ní otáčí. Brečím teď hodně často, při všech možných příležitostech. Taky sprostě nadávám a mluvím s lidma hodně od podlahy, když na to přijde. Když mám s něčím problém, ví to všichni kolem mě a seru na nějakou korektnost. Už jsem se za to přestala stydět, potlačování emocí není zdravý a nahromaděnej vztek nebo smutek se v těle po čase přemění na nemoc a pak umřeš na infarkt myokardu, mrtvici nebo rakovinu. Tak jsem to četla a tak si omlouvám, že jsem prostě hysterka.
A teď jsem smutná a ukřivděná hysterka. My dva už teda kámoši nebudeme. Škoda, měla jsem ho ráda. A Natálii, jeho přítelkyni, ještě mnohem víc. Líbilo se mi, jak se mi vždycky snažila pomoct a poradit, přesto, že měla dost svejch problémů. Několika zprávama mě zachránila od panický ataky, když jsem myslela, ze umírám. Teď už mě nikdo zachraňovat nebude. Nějaký kamarádky ještě pořád mám, ale od těch nemůžu čekat jinou podporu, než  “ježiš, zlato, to bude dobrý“. A škodolibou radost, protože si přece za všechny tyhle problémy můžu sama a moje ataky nejsou nic jinýho, než spravedlivá odplata za to, jakej život umírám.

Stojím venku před klubem, trochu dezorientovaná
„Hej, Katze, jsi to ty? Já tě znám z instagramu, sleduju tě.“  chytne mě za rameno opilej tlouštík v debilním Sadclub tričku. Vysmeknu se mu a pak dvacet minut bloudím nočním městem, protože mám vybitej mobil a nemůžu si ani zavolat taxi. Nevím, kde jsem a chce se mi blejt z toho, jak na mě byl zlej. Nespravedlivej. Chtěl mi pomoct nahrávat songy a teď mi říká, že mám vypadnout z backstage. Kvůli tobě, všechno kvůli tobě. Nakonec se přeci jen objeví taxi. Jak se ten hotel jmenoval?
 „Tak nejdřív na benzínku, prosim. Nebo kde maj víno.“
Doplnit hladinu. Dám si ještě jednu láhev  a pak udělám to, co jsem měla udělat už dávno.

Píšu na přeskáčku a tenhle odstavec se mi píše tak špatně, že si ho nechávám až na úplnej konec.
Vymazat z telefonu kontakt uloženej pod jménem Baby, emotikon červený srdíčko. Kontakt na člověka, kterej nikdy nebyl a nikdy nebude moje baby. To číslo si nepamatuju a nemám ho napsaný nikde jinde, takže to je moje poslední tečka za opilýma telefonátama ve čtyři ráno. Potom zablokovat oba jeho profily na instagramu i na facebooku. Ale ještě něco. Ještě poslední výčitka, poslední výkřik do tmy. Posbírám všechnu svojí bolest a nenávist, kterou k němu cejtim za ty falešný naděje střídaný absolutní ignorací a napíšu tu nejhnusnější zprávu. Zprávu, která má jedinej cíl-seknout do živýho masa. Jenže člověk, na kterým ti nezáleží, ti nemůže svejma slovama ublížit. To vím, protože jsem dřív dostávala od lidí spoustu takovejch zpráv, více či méně pravdivejch a nezanechalo to ve mně vůbec nic.
Mám v sobě snad čtyři lahve vína, sotva vidím na obrazovku. V létě v Grébovce jsme na duhově barevný dece vypili osm lahví a já si přála, aby tohle léto nikdy neskončilo. S tebou jsem měla pocit, že se v životě nemusí dělat nic jinýho, než pít a odpočívat a tak jsme jen pili a odpočívali a já si namlouvala, že mi to vlastně vůbec nevadi. Ale vadilo mi to, takže díky bohu, že jsi pryč.

Umírám krásnej život. Bylo mi 6, když všichni kolem začali umírat. Táta, babička, děda, babička, děda. Chodily jsme za mámy sestrou a máma pila hodně vína. Říkávala, že člověk bez rodiny není nic a já jí to dlouho věřila. Přesto jsem měla hezký dětství a nic mi nechybělo. Dřív jsem na svoji mámě neviděla nic zvláštního, ale teď už vím, že byla v tom smutným období neskutečně silná a že tak dobrých lidí po světě moc nechodí. Když jsem v osmnácti dostala 50 tisíc euro po tátovi, nedostala jsem jen peníze, dostala jsem svobodu. Dlouho jsem nevěděla, co si s tou svobodou počít. Odešla jsem ze školy a zaplatila si drahej středoškolskej program, na jehož konci měla být maturita. Je mi jednadvacet a pořád nemám maturitu. Zaplatila jsem si jazykovej kurz ve Španělsku, přestože nenávidím španělštinu. Nechodila jsem na pláž, ani do školy, nenašla jsem si tam kamarády. Sedávala jsem na balkoně s výhledem na moře a kouřila jednu za druhou. Agentura slibovala nejlepší léto mého života, ale mně zůstala jen hořká vzpomínka na to, jak jsem z nerozvážnosti vyhodila sto tisíc. Tehdy jsem se po dvou letech rozešla se svoji první láskou, on se dal dohromady s mojí nejlepší kamarádkou a já si myslela, že už vím co je láska a utrpení, ale nevěděla jsem nic. Byl to jenom hodně slabej čajíček oproti tomu, co piju teď. Dala bych v tý době všechno za to, aby se ke mně vrátil zpatky. Jako dítě, který se vzteká, když si někdo začně hrát s hračkou, kterou odložilo. Za měsíc to přešlo a já si na ty dva už ani nevzpomněla. Koupila jsem si auto, který jsem po dvou brkách nabourala a rok jsem jezdila s rozsekaným předkem, protože jsem nebyla schopná si zařídit opravu. To léto jsem vozila na zadních sedadlech dvě kytky konopí, projíždela se po okolních vesnicích, poslouchala tvý songy a myslela jsem si, že rapovat o drogách a depresích je nejvíc. Občas si to pořád myslím, i když už vím, že to tak není. Ve skrytu duše pohrdám takovýma, jako jste vy i když mi pomáhá obklopovat se vaší šedivě modrou aurou. Všechny  moje věci, básně, písničky a úvahy přece vznikly díky tobě a jsou tak dobrý jen proto, že jsi tak špatnej.
Jsem asi trochu sebestřednej člověk, protože se při každý příležitosti opíjím svýma vlastníma slovama. Čtu si, co jsem napsala pořád dokola, až to hraničí s nějakou obsesí. Čtu si taky ty hezký slova uznání co mi chodí do zpráv a přestože jsem za ně vděčná, nezmůžu se ani na blbý díky. Tak aspoň tady a teď děkuju, že to feelujete se mnou. Děkuju, že v tom jste se mnou, protože na jednoho samotnýho člověka by to bylo moc. Ale zpátky k tracku. Je to v prdeli, protože tuším, že ještě hodně dlouho budeš adresátem všech mých popsaných stránek. Je jedno, jak velkou tečku za souvětím udělám. Je jedno, že to nečteš, nechceš číst, nechceš pochopit, jak moc je to celý špatně, protože chodím spát sama, nerozumím si s nikým jiným, než se sebou a všechno je to tvoje vina.

Prší

20.8.2019

Bolest je moje životní múza. Málem bych zapomněla. Bylo mi teď posledních pár měsíců v mojí hlavě tak dobře, že jsem zapomněla, co musím udělat, když mě myšlenky začnou bolet tak, že je to k nevydržení. Prší a já stojím uprostřed Václaváku, paralyzovaná tou krutostí svých vlastních myšlenek. Kolem mě procházejí hologramy, co vypadají jako lidi, v rukou mají deštníky a barevný igelitky a dívají se skrz mě. Nemůžu se nadechnout, potí se mi ruce a peklo se právě zhmotnilo uvnitř mojí hlavy. Jak se tenhle stav vypíná? Někde tady přece bylo vypínání. Zkouším, co by mi pomohlo. Sedím na mokrý lavičce, se zavřenýma očima kouřím třetí cigaretu a snažím se vizualizovat si vnitřním zrakem něco pěknýho, jenže můj vnitřní zrak teď nefunguje a všude je černá tma. Volám mámě a zkouším si s ní povídat o normálních věcech, jako kdyby se nic nedělo, ale všechny slova zní zbytečně a nepatřičně. Jdu do prvního obchodu na který narazím a kupuju si tam bílý triko a pak jahodovou zmrzlinu vedle ve stánku. Prší a já lížu zmrzlinu a nevím, jak chutná. Nevím, na co mi bude další bílý triko a nevím, proč je život utrpení. Zkouším se dostat až k jádru těch hnusnejch pocitů, zkouším je uchopit. Zjistit, proč se takhle cejtim. Vědomí začíná spolupracovat. Tak jako tolikrát předtím, rovná ty zlý myšlenky do úhlednejch vět a já už vím, že musej z mý hlavy pryč na papír a vím, co teď musím udělat. Je 6 hodin odpoledne, to znamená, že za tři hodiny bych měla stát na stagi, převlečená, namalovaná a schopná tancovat a komunikovat. Schopná přežít až do rána na místě, kde se mísí tolik různejch energií, že mívám už při příchodu pocit, že to se mnou sekne. Za tři hodiny budu sedět v tom zatraceným baráku, všude kolem budou běhat holky ve spodním prádle a schovat se nebude kam. Možná se ještě stihnu zachránit. Najdu si tady nějakou pěknou kavárnu a vytáhnu prázdnej sešit, kterej nosím všude s sebou, přestože už rok fakticky nic nepíšu. Projdu se deštivou Prahou a budu doufat, že až udělám tečku za poslední větou, budu se zase moct nadechnout.

Vydávám se pěšky nahoru na Vinohrady a žiju jen pro myšlenku, že za chvíli už přede mnou bude ležet prázdnej papír. Vím, že přestane pršet. Vím, že člověk může bejt tak silnej, jak si přeje. Vím, že stačí poslat energii tím správným směrem a deprese nade mnou ztratí moc. Ale teď mě ještě pevně drží a okolnosti tomu nepřidávaj. Procházím kolem hodinovýho hotelu, kam mě předloni odvezl nějakej sjetej zmrd ze Studia 54. Jsem naivní a on říkal, že nebudeme nic dělat. Nechtěla jsem s nim nic dělat. Chtěla jsem jet na vyhlídku pozorovat východ Slunce. On chtěl šukat. Myslím, že všechny ty hnusný věci, co mi udělali už ve mně zůstanou napořád. Možná proto při sexu vůbec nic necejtim. Už teda nemusim dál nic předstírat. Cejtim se nejlíp, když mě někdo hladí po vlasech. Nikdo mě nehladí po vlasech. Když holka řekne, že jí ve vztahu nic nedáváš, nemyslí tím dárky. Emoční plochost je typická pro sociopaty. Taky pro pacienty s depresí. Vidím kolem sebe všechny ty smutný děti ve svejch komfortních zónách a počmáranejch pokojích a mám chuť na ně zařvat něco sprostýho. Teď neni čas spát. Dávno nám neni 16. Nechcete se na to už konečně vysrat? Vstát z postele a jít žít život, kterej na vás čeká. Nebo si napište na triko, že máte deprese, ať to ví úplně všichni. Vy jste snad doopravdy pyšný na to, že máte pomatený mozky. Schováváte se za svoje diagnózy a říkáte, že vám ty prášky pomáhaj. Tak dlouho jsem se snažila bejt jedna z vás, až jsem nakonec zapomněla, že vůbec nejsem jedna z vás. Nebo ze mě jenom takhle zle mluví sebelítost, protože teď chodíte na dýchanky s vínem beze mě, přestože je očividný, že jsem jedna z vás. Nemám pocit, že bych se něčím provinila. Někdy je fajn zapít extáze a čekat, jestli ti tvoje špatný Já nechce říct něco důležitýho. Zjistit, jestli má pořád co říct. Jizvy na duši z nás dělaj to, co jsme. Jsme skvělí a budeme ještě lepší.

Prší. Měla bych víc číst, pak by mě možná napadly nějaký krásný slova, kterýma bych mohla popsat déšť. Krásný slova nejsou moje parketa. Krásnej život není moje parketa. Když jsem si minulou zimu konečně připustila, že začínám být zralá na léčení, zatoužila jsem po krásným životě. Naordinovala jsem si pětiměsíční odvykačku, během který jsem procestovala 10 zemí. Já, moje dobrý Já a moje zlý Já jsme spolu sami strávili stovky hodin. Hodně jsme debatovali. Někdy jsme se hádali, navzájem se utěšovali. Někdy jsme jen tak mlčeli s vědomím, že na světě je krásně a že všechno je v nejlepším pořádku. Byla to zkouška, kterou jsem prošla a když se potom moje špatný Já začalo hlásit, že peklu se už po nás stýská, sbalila jsem si batoh a vrátila se zpět do Prahy.

Vzpomínám si na tu noc, kdy jsme se viděli naposled předtím, než jsme si na nějakou dobu zmizeli ze života. Bylo to minulej rok. Utekla jsem tehdy z práce, sjetá bůh ví čím, opilá, zmatená, v hrozným stavu. Seděla jsem na zídce u tvýho baráku, drkotala zubama a přemýšlela, jak poskládat větu. Tehdy jsi mi řekl, ať se dám dohromady. Chvíli jsem ještě umírala, potom jsem se sebrala z podlahy, koupila si letenky a dala se dohromady. Řekni mi, co mám dělat teď a já to udělám. Řekni, ať už na to kašlu a najdu si hodnýho Jardu, co pracuje jako skladník, v sobotu chodí s klukama na fotbal a vyzvedává mě před domem ve svojí Audi, co si koupil na leasing. Mohla bych taky přestat tancovat ve strip klubu, začít abstinovat. Přestat vyhledávat všechny ty absurdní situace, do kterých se dostávám dnes a denně. To by byl konec mýho psaní. Emoce nemusej být pozitivní, hlavně když jsou intenzivní. Mým řádkům a odstavcům emoce prospívaj. Takže jsem ti nadosmrti vděčná. Že jsem teď tady a cejtim k někomu něco co je silný a divný a skutečný a píšu to na papír, aby to tolik nebolelo. Milovat iluzi bylo o dost jednodušší. Iluze ti nemůže ublížit. Je taková, jakou ji chceš mít. Chodí s tebou do kina a leze po střechách a lešeních. Hladí tě po vlasech a hladí tě všude. Iluze s tebou hledá světlej byt s oknama na východ a velkým balkónem. Iluze s tebou mluví o svejch pocitech a ty jí rozumíš, protože ty pocity jsou ve skutečnosti tvoje.

Prší, když vycházím z metra na náměstí Jiřího z Poděbrad. Jdu se schovat na lavičku pod střechou, hned vedle starýho bezdomovce, feťáka. Lidi budou radši stát v tom dešti bez deštníku, než aby si vedle něj sedli. Smrdí jako chcanky a zvětralý víno, ale teď už je pozdě si odsednout. Nechci se ho tím nějak dotknout. ‘Slečno, pomůžete člověku na ulici?’

Pomůžu. Do rozklepaný dlaně mu podávám pade a letmo se dívám do jeho zničený tváře. Bolí mě u srdce, když vidím, do jakejch sraček může život zavést člověka, kterej neni dost silnej.

Prší a já vím, že soucit je ta nejtěžší věc na světě. V práci často sedíme s holkama v kuřárně a ony mi vypráví o svejch podělanejch životech. Bejvalej přítel jí mlátil, ten současnej jí podvádí a bere si její peníze. Tátu nikdy nepoznala, máma je alkoholička a kluka jí nemá kdo pohlídat. Za poslední tři směny nevydělala vůbec nic a nájem se musí zaplatit už v pondělí. Ta další zase včera snědla plato prášků a pak pila čistou vodku, dokud udržela lahev v ruce. Vždycky je poslouchám, ale nechci. Nechci jejich bolest. Chci tvojí bolest, protože si dobře rozumí s tou mojí. Jsou skoro stejný. Možná je to to jediný, co máme společný. Možná jsem se spletla a naše energie vibrujou na frekvencích tak vzdálených, že je nemožný, aby se někdy protnuly. Možná spolu spíme jen proto, že žádná jiná zrovna nebyla po ruce. Možná že nic z toho, co vidím, když v noci usínám se nepromění v realitu a já z toho vyrostu a zbyde jenom vzpomínka. Hezká vzpomínka. Rozum by takhle nejspíš přemýšlel. Jenže mě rozum opustil už když jsem tehdy sekla se školou a od tý doby mě vede jen srdce. Srdce v tom příběhu vidí potenciál. Chce za tím příběhem jít a mně nezbývá nic jinýho, než jít taky. Jdu skrz Vinohrady a prohlížím si ty nádherný secesní činžáky. Maj pořád stejně krásný barvy jako dřív, ale se mnou už to nic nedělá. Prší a já mám pocit, že tohle není ta Praha, kterou jsem tak zbožňovala, když jsem se sem 7. března 2018 přestěhovala. Během těch měsíců postupně všechno kolem ztratilo svůj lesk. Prožitky, který měly dřív sílu jsou teď bezcenný. Už si z těch probdělých nocí neodnáším myšlenky a věty zapsaný na papírech, který jsem pak nacházela různě po kapsách. Tehdy jsem ještě psala dobrý básně. Ty jsi taky psal dobrý básně. Básně, který žily. Básně, který chci slyšet víc nahlas a pak zase znova od začátku. Básně, který se mi už ohrály, protože jsem je poslouchala moc často.

Zkuste popsat svůj život názvem filmu. Já to zkusím taky, vlastně to bude dost jednoduchý. Jak básníci přicházejí o iluze. Bez diskuze. Iluze jsou dávno pryč, ale láska zůstala. Škoda, že jí nemůžu přesměrovat na někoho, kdo jí bude chtít. Vyměnit obsazení příběhu. Někoho, kdo bude spolupracovat a budu v něm umět číst. Desítky kluků by vraždily za kousek mojí lásky a tobě pořád nedochází, co vlastně máš. Co můžeš mít. Prší a já tě nenávidím za to, že v celým mým světě neexistuje nikdo jinej, než ty.
Když jsem přestala žít deprese, přestala jsem se nenávidět. Už si v hlavě neopakuju, že jsem na hovno. Opakuju si, že jsem výhra. Holka pro život. Umím vařit, mám všeobecnej přehled a krásný tělo, kterýho se nechceš dotýkat. S mým tělem to jde z kopce, od tý doby, co jsem se vrátila zpátky do civilizace. V divočině a u moře jsem měla hebkou čistou kůži, zdravou barvu a lesklý vlnitý vlasy. Smutek se z mejch očí někam vytratil Teď jsem zpátky a za jedinej měsíc v Praze jsem zestárla o 10 let. Klepou se mi ruce, motá se mi hlava, mám zimnici a když musím v práci mluvit s někým, s kým nechci, vyskáčou mi na stehnech červený pupínky, který si pak rozškrábu do krve. Taky jsem si z nervozity začala znova trhat vlasy. Když piju, nemám limit a kouřím víc, než je dobrý. V práci hraju různý role, každýmu na míru a někdy mám strach, že už si ráno nevzpomenu, kdo vlastně jsem. Už zase mě svazuje noc a já se nebráním, protože jsem v tom sama a dávno jsem vyčerpala zásoby síly, kterou mi dala příroda během mých cest. Musím dostat pod kontrolu svůj oheň, jinak spálí všechno, co jsem si měsíce budovala.

Prší a já konečně usedám za dřevěnej stůl v Dobrý trafice, kavárně, kterou mi google ukázal na třetí stránce. Objednávám si kafe se sojovým mlíkem, neperlivou vodu a jednu propisku. Na zahrádce v dešti si ve skupině mladejch alternativních lidí vykouřím bílou Davidoffku a pak už jenom píšu tyhle řádky a neškrtám ani slovo, píšu a pro jednou přestávám soudit svoje věty a pocity a nechávám je být tak jak jsou, nahý a zranitelný, čistý jako moře na pustým ostrově. Píšu a cejtim obrovskou úlevu. Píšu a vůbec teď nezáleží na tom, co si o mně pomyslíš, až tohle dočteš. Píšu a nechávám tu bolest na papíru, protože už jsem trpěla dost.

Prospěla s vyznamenáním

11.10.2018

Vidím se jak ve čtrnácti v létě

rituálně pohřbívám svobodu
s první zapálenou cigaretou
s první otevřenou lahví

ztratila jsem klíče, peněženky a sebe
nenávidím cigarety
miluju velký slova
miluju tebe
miluju kytky a když má nebe barvu cukrový vaty
ale cigarety miluju nejvíc
a všechny kytky mi v pokoji umřely

oslavuju volnost, oslavuju svobodu
rituálně pohřbívám možnost volby
s každou další vykouřenou cigaretou
s každou další vypitou lahví
ztratila jsem cestou z pohřbu černý boty
v neděli ráno
v botanický zahradě
nebe mělo barvu cigaretovýho kouře
a na světě mi bylo hnusně
jenom kvůli/díky mně
včera polykala prášky
teď polyká slzy
kouká se po kytkách na hrob
bosá, slepá, mimo mě

v pekle nemaj žádný nebe, nerostou tam kytky
chci se vrátit, zkusím všechno
všechno co mě otráví
formaldehyd, arsen, toluen a nikotin
zkurvenej smrad a moje plíce
zahradníci, návštěvníci
proč brečí?
a kde má boty?
hezky smutný modrý oči

Korejská lidově demokratická republika
kůže z umělý hmoty, reálná replika
cejtim se tak živá, volná
opilá a na drogách

Vytrženo z kontextu

23. září 2018

Celý léto jsem se honila za příběhy. Nesnažila jsem se dobře bavit, jen zažít něco, co bude za hranou. Jenom proto, abych měla dost materiálu pro další články, ze kterejch bude lidem smutno. Chodila jsem na hnusný akce s hnusnýma lidma a jakoby zpovzdálí sledovala, jak se nám dějou hnusný věci. Jenže to všechno bylo tak nucený, že se teď nemůžu donutit o tom napsat ani řádku. Nechci na to znova vzpomínat, vracet se tam a prožívat to podruhý, potřetí...
I když jsem byla fyzicky na všech těch místech a žila ty šílený příběhy k zapsání, mysl se sotva pohnula z iluzorní reality ve který moje prsty přejíždí po bílý kůži a slunce prosvítá skrz zatažený rolety. Iluzorní realita, ve který je mi ráno hezky a ne na umření, protože jsem večer vypila tři skleničky a ne tři flašky. Myslela jsem si, že nešťastná láska nebo lajna bílýho prášku je to nejlepší, co mě může potkat, když chci tvořit umění. Ve finále je to vražedná kombinace, ale rozhodně ta nejlepší, co mě mohla potkat. V počítači jsem objevila textovej dokument z 6. září. Šest stránek mojí silně zmatený poezie. Šest stránek, který jsem napsala za jedinou noc, během který jsem toho vypila tolik, že si ani na jednu z těch stránek nevzpomínám. Jsou tam školácký chyby, nesrovnalosti, opakující se motivy a nefiltrovaný emoce. Je zvláštní, že jsem tyhle emoce dokázala zapsat i ve chvíli, kdy jsem nevnímala ani svojí existenci. Vysoko nad všema slovama, daleko za hranicí kontroly. Tady je úryvek. Chtěla jsem to nechat co nejvíc autentický, nic jsem nepřepisovala, jen opravila pár opilejch překlepů.

bůh napsal bibli a víc nevim nic
cíga ti vypálej díry do plic
lahve ti vysekaj řádky bez směru
řádky jsou lajny co sjíždím, co beru

bůh stvořil kočky, jsou nesmrtelný
klidně skoč ze střechy, furt budeš nejvíc
vidím znít rýmy a zlý stíny po zdech
až zbyde poslední, půjdeme po třech

Jenže poslední cígo jsem vykouřila sama, nebylo s kým jít po třech. Myslím, že je to básnička o lásce, ale dost dobře to taky může bejt básnička o šílenství. To si můžu jenom domyslet, nebyla jsem přece u toho, když jsem jí psala. Jsem devět koček, některý jsou dávno mrtvý a ty co ještě žijou z toho dávno musely zešílet. Mrtvý s živejma pohromadě, to způsobuje akorát problémy. Tím si můžu odůvodnit, proč jsem v tom butiku nevydržela pracovat dýl než šest dní. Tolik mrtvejch lidí na jednom místě, jeden střídá druhýho, maj ošklivý obličeje a pořád po tobě něco chtěj. Já se vám na tuhle halenku ve velikosti L můžu akorát tak vysrat, krávo. Když jsem jí hledala ve skladu, dala jsem si rohem kovovýho regálu do hlavy. Tu hlavu jsem si pak doma spravila lahví vodky, jenže potom začalo svítat. Autobusy s číslem 188 začaly jezdit v pravidelnejch intervalech. Pár mi jich ujelo, ale nebylo to tak tragický, venku bylo hezky a já si vzala na cestu do práce zbytek vína. Ladilo mi s mikinou ze sekáče i s hudbou ve sluchátkách.
6. září, 7:36, Arkády Pankrác, přede mnou celej svět, pár posledních loků vína, pár posledních hodin v práci. Odnesla jsem do koše prázdnou láhev a vyjela po eskalátorech do pekla plnýho zářivek a klimatizací. Při čekání na dodávku zboží jsem usnula na podlaze. Kolegyně se tvářila tak nějak udiveně, když mě budila, ale pořád to nebylo tak tragický. Čemu se kdo diví? Moje hlava je unavená a děti jsou bezprostřední. Prostě usnou, když potřebujou spát. Položej ti nepříjemnou otázku, když chtěj znát odpověď. Máš pro sebe odpověď? Výpověď jsem neřešila, prostě jsem už znova nepřišla. Věřím, že moje neohlášená absence měla dostatečnou výpovědní hodnotu.
(pozn.:výpověd mi přišla poštou den po tom, co jsem tohle napsala)
Tu smlouvu jsem stejně nepodepsala já a ano, tohle je opravdu můj podpis a ptáte se, proč vypadá tak dětsky? Protože jsem.
Dítě. Po dětech nemůžeš chtít nějakou práci, sex ani ofocenou kopii potvrzení o zdravotní způsobilosti. Děti maj kurva běhat po louce a chytat luční kobylky nebo si něco malovat nebo tancovat a hrát si na princezny. Hraní na princezny mě nikdy moc nebralo, až teď, ve dvaceti. Jenže princezny si nenechaj za skleničku šampaňskýho sahat od starejch dědků na stehno. Prej jsem tady ze všech nejhezčí. Prej jak můžu tak dobře tancovat na těch vysokejch botách? Pomoc, tak kde je ta servírka?
Some drink for lady? Chvilka váhání. V nápojovým lístku ukazuju prstem na bílýho Moeta, do stříbrnýho psaníčka nenápadně schovávám žeton od servírky. To už mám dneska sedmej. Ještě sedm takovejch a bude na nájem. Svoboda je vykoupená slzama a kocovinou, ale nedá se nic dělat. Obětovat pět dní v týdnu na obstarávání peněz, to si nemůžu dovolit, na to nemám čas. Táhne mi na třicet a vlastně jsem už jednou nohou v hrobě. Sundat mu tu ruku ze stehna, nebo si nechat objednat další skleničku? Důležitý rozhodování přece nenecháš na dítěti. Nenecháš dítě platit nájem. Nedělej si žádný děti, když jsi hloupej jarda, protože vychováš jenom dalšího hloupýho jardu. Bude jíst bůček, nadávat na program v televizi a volit SPD. Hloupej jarda je poměrně rozšířenej a nebezpečnej archetyp. Já mám v sobě ještě mnohem nebezpečnější archetypy, ale taky silnou touhu stát se dobrym člověkem. Zní to jako klišé, ale každý ohraný klišé začínalo jako čistá a ryzí idea. Priority se samy od sebe rovnaj do řady a hodiny ukazujou 11:11 dvakrát za den, protože jsem si nastavila dvanáctihodinovej formát. Často zapomínám, že nemá smysl hrotit věci na sílu. Že moje realita je iluzorní a když mi v ní nebude dobře, můžu si vytvořit jinou. Každej si může vytvořit svojí realitu a svobodně se rozhodnout, jestli se bude prolínat s nějakou jinou realitou. Jednoduchá metafyzikální teorie. Jednou jsem na twitteru položila řečnickou otázku; jak rozeznat spirituální osvícení od toxický psychózy?
Snadno. Buď vidíš bílý světlo nebo černou tmu. Moje jméno v překladu znamená světlo a žádná z devíti koček není mrtvá. Bůh stvořil kočky, jsou nesmrtelný. Když do takový kočky šťouchneš klackem, probudí se. Fascinuje mě, jak je náš jazyk bohatej na metafory. Tady je to výjimečně na škodu, protože do týhle úvahy nechci tahat žádný klacky. Těch bylo dost až do konce. Dost chyb, který jsem udělala a dala jim svý číslo. Některý mi píšou doteď. Přesto, že se to stalo čtyři roky zpátky a bylo to špatný a opilý.
V knížce o tvůrčím psaní doporučovali, dávat si při psaní článku vždycky záležet na první a poslední větě, protože právě tyhle dvě věty z velký části ovlivní celkovej dojem z četby. Nevím jak zněla první věta, ani jakej udělala dojem.
Vím, že jsem nepřišla dělat dojem a tahle věta není poslední.

(Attention) whore

Veřejně pohoršuju, jsem tady od toho

14.6.2018

Opět se probouzím s kocovinou. V kuchyni potkávám Martina. Po bytě chodí do půl těla, jen v opranejch slipech. Má přes metrák, tak si nemyslím, že by se chtěl chlubit svojí figurou, spíš to bude mít praktický důvody-nenosíš oblečení, nemusíš prát oblečení. Opře se o linku a dívá se, jak si natáčím vodu. Zírá na mě pořád od tý doby, co jsem se nastěhovala. Je to pochopitelný, svěřil se mi, že mu holka naposled sáhla na péro před víc než půl rokem. Opilá cikánka, co se na něj vrhla na Karláku. Chvíli se po něm plazila a on pak zjistil, že mu ze zadní kapsy vytáhla peněženku. Musí už bejt slušně sexuálně deprivovanej, tak mu ty pohledy ani nemám za zlý. Ale dneska kouká dost pobaveně. ''Ses včera poprala, jo? Byla pořádná bitka?'' směje se. Nechápu, co po mně chce a ani mě to nezajímá, tak jenom něco odseknu a jdu si zase lehnout. Cestou zahlídnu svůj odraz v zrcadle a celý mi to docvakne. Na obličeji mám zaschlou krev, na zápěstí tři nový řezance. Chtěla jsem v noci tou krví kreslit na zeď, ale pak mi došlo, že jsem v podnájmu a jednou budu chtít zpátky svojí kauci, tak jsem si pomalovala aspoň obličej. Checkuju instastories, moje nejhorší obavy se vyplnily. Jo, všechno jsem to tam nahrála. Jo, všichni už to viděli. Follow, unfollow, mám šestej smysl. S řezáním je to stejný jak s pikem. Nejtěžší je to poprvý. Překonat ten prvotní strach, pak už to jde snadno. Klidně bych si teď mohla na zápěstí vyřezávat obrázky. Nebo tvoje jméno, zmrde. Vtipný je, že jsem nedávno na instagramu narazila na typku, co si tam to jméno fakt vyřezala. Takhle hustá zatím nejsem, ale dejte mi trochu času a zvládnu to taky.
Náš pes je schopnej si na noze vykousat díru až do masa, když ho nechaj doma samotnýho dýl než hodinu a některý druhy papoušků si normálně vytrhaj všechno peří, když si jich nikdo nevšímá. Nevím, jestli je to čistým smutkem nebo z touhy po pozornosti. Nejspíš kombinace obojího. Vem si mě domu, umírám, tak můžem umřít spolu. Proč si vlastně říkám Katze? Kočky maj přece všechno v píči, já ani moc ne.
Na mobilu přes dvacet zmeškanejch hovorů. Linda, Patrik, Julie, několik neznámejch čísel. Dneska začíná Votvírák a já už tam s nima měla dávno bejt, ale v peněžence mám sotva na cigára. Včera jsem v práci dala za klíč ke skříňce zálohu 2 tisíce, protože jsem menší bankovku neměla a ta kunda zase neměla na vrácení. Dvě hodiny jsem nějaký afroameričance brečela v šatně, že už tu práci dělat nemůžu, že už nechci tancovat polonahá a bavit se s hnusákama, co mě přemlouvaj ať s nima jedu na hotel. Pak jsem z tý práce nad ránem utekla, protože jsem měla zajímavější program a nějaká záloha byla vedlejší. Prej, jestli odtamtud odejdu, tak už se nemusím vracet. Volám taxi. Jak že mi to kamarádky říkaly? ''On ti napíše a ty se můžeš posrat. To vůbec není hot. Buď trochu nedostupná. Nebo aspoň hraj nedostupnou.''
Jojo, holky, jsem tak nedostupná, že ve tři ráno brečím před jeho barákem, byly byste na mě pyšný. Whatever, teď je novej den a já potřebuju sehnat prachy na Votvírák. Volám do práce, nikdo tam není. Nemůžu si jít vybrat do banky, ztratila jsem občanku a potom i tu náhradní co platí měsíc. Mám druhou kreditku, ale tam budou tak dvě kila. Ledaže by mi už poslali výplatu za minulou brigádu, ale na to mají čas do konce měsíce. Hodně malá pravděpodobnost, radši si nedělej zbytečný naděje. Běž si za to kilo koupit cíga a pak můžeš celej víkend kouřit v posteli a koukat na to, jak si tvoji kamarádi užívaj akci, kterou jste plánovali rok.
Life is awesome, i confess, what I do, I do best.
Dostupný zůstatek na účtě je 2635 Kč, neuvěřitelný, jednou mi taky něco vyjde tak, jak potřebuju. Narychlo se balím, všechno podstatný zapomenu. Hlavně, že mám na dvě noci čtyři páry bot. Nejsem zrovna praktická holka, ale jdu do všeho. S sebou dvě vaničky broskví z Lidlu, ještě si dám poslední královskej oběd ve veganským bistru na Florenci. Je mi na poblití, ale sedím ve vlaku a je to správnej vlak plnej lidí co taky míří na Votvírák. Nahlas zpívaj, posílaj si Braníka a překážej v uličce se svejma báglama.

Cestou přemýšlím, jestli už nejsem trochu moc vyhrocená. Odpověď je ano. Za 19 let svýho života jsem nebyla vyhrocenejší. Všechny ty opilý zprávy, bezpodmínečná láska. Bezpodmínečná posedlost spíš.
Běžně nejsem ten typ člověka, kterýho vyhodíš dveřma a on se vrátí oknem. Jsem člověk, kterýho vyhodíš dveřma a on ty dveře poleje benzínem a škrtne sirkou. A co si vzpomínám, nikdy předtím mě žádnejma dveřma nevyhazovali. Spíš pokládali návnady, abych se k těm dveřím vůbec přiblížila. Tak co je to se mnou? Kam se poděla moje pověstná nezávislost? Když jsem byla ledová, bylo mi líp. A teď? Krvácím, hořím, směju se tomu a děkuju.
Některejm holkám můžeš třeba vojet mámu a ony si tě stejně budou fotit na ig, zvát tě na šukání do svýho bytečku a tvářit se, jako kdyby zapomněly, že se to vůbec stalo. Ale já na takový holky nemůžu říct ani slovo, protože bejt v jejich pozici, chovám se stejně. Nenaděláš nic. Jedu to na tři dny pustit z hlavy, mám v plánu jenom pít a zase pít. Nebudu se angažovat ve výběru playlistů. Pusťte si, na co máte chuť, hlavně žádnej českej rap, prosim. Český drogový scény už bylo dost.

Zmrdi, pojďte mi naproti, vemte mi tašky, postavte mi stan, opijte mě, mějte trochu radost, že jsem přijela, ne? Jsem střízlivá, takže nervózní as fuck.
Ostatní jsou tu už od čtvrtka, slunce pálí v plný síle. Uděláš nepatrnej pohyb a koupeš se ve vlastním potu. Tak se sedí u stanů a čeká se, až bude večer. Až bude možný normálně fungovat. Votvírák byl s Lindou náš. Pokaždý jsme jely jentak ve dvou, s sebou polorozpadlej stan, dělaly jsme všechny ty šílený věci a hlídaly jsme jedna druhou, abysme zase nedělaly až moc šílený věci. To letos neni. Linda má kluka a já mám teda stan sama pro sebe a v tašce nějaký teplý Lambrusca, yes.
Já ten vztah supportuju, aby bylo jasno. Co jsou spolu, podnikáme tyhle akce ve třech, ale koukat se na dva zamilovaný lidi neni úplně easy. Pořád si říkám, proč nemůžeme bejt třeba čtyři? Trochu víc rovnováhy do toho všeho. JEBAT TO. Nepotřebuješ někoho, kdo nepotřebuje tebe a teď máš detox, máš zakázaný na něj myslet. Na dobu neurčitou.
Stany jsme si postavili do kruhu, uprostřed malý náměstíčko. Patrikovi kamarádi, Lindy kamarádky, vesměs příjemný lidi. Moji další kamarádi jsou roztroušený někde po areálu, od rána se mě snaží zkontaktovat. Já ty zmeškaný hovory ignoruju, na tak velkým festivalu je složitý něco vykomunikovat nebo se s někým sejít a tady mám fajn společnost, nepotřebuju nikoho dalšího. Jedna z těch Lindy kamarádek mi fakt padla do oka, Mašťa. V něčem jsme si podobný. Velký oči, dlouhý černý vlasy, nekonečná energie, nekonečná chuť na drogy. Domlouváme se, že za mnou dojede do Prahy a půjdeme společně na kérku. Další věc, která se nikdy neuskuteční. Vždycky si opilá vymyslím milion plánů s různejma lidma a pak už se s nima nikdy nesejdu, protože mám strach, jaký by to bylo, kdybychom spolu byli střízliví. (pozn.: tohle se uskutečnilo ani ne o měsíc pozdějc, fakt jsme na tu kérku došly, všechno jde, když se chce)
Pomalu už je čas vyrazit do centra dění, tak se s Lindou snažíme co nejrychlejc do sebe dostat všechen alkohol a u toho si půjčujeme malovátka a lepíme si řasy a všechny tyhle píčovinky. Alespoň něco z našich tradic tady zbylo. U našeho tábořiště se zastavujou nějaký kamarádi kamarádů, parta pěti kluků. Jeden z nich má hezkej úsměv a kérku na obličeji. Jenom letmo se střetneme pohledem, zatímco na sebe patlám bílej dermacol.

Stihli jsme půl koncertu Logica, pak přišly nějaký drinky, kýble a mám zatmění. Chci jít na takový ty šílený pouťový atrakce, co jsou tady každej rok, ale nikomu se do toho nechce, samý výmluvy.
''Se pobleju, tolik chlastu a ještě nějaký atrakce do toho...''
''Hej já už mám u sebe asi jen čtyři kila a to je teprve pátek...''
Nojo, tak já půjdu sama. ¡Hasta luego, amigos! Chodit někam sama mi nikdy nedělalo problém. Kino, kavárna, výstava, oběd, večeře, procházka. Jsem sama sobě fajn společníkem. Víc mi dělalo problém chodit někam s lidma. Na to jsem se vždycky musela předem zlejt. Z toho částečně pramení můj alkoholismus a toxikomanie. Já nechci bejt pořád sama, ale jestli mám bejt s váma, nebudu u toho střízlivá. Dneska sama nebudu, odněkud se vynořil kluk s kérkou na obličeji a zase má hezkej úsměv a nemá žádný blbý výmluvy, proč by se mnou nemohl jít na atrakce. Dokonce to celý platí a pak ještě jednou a tamta taky vypadá fajn, zkusíme všechny. Já na tu hru přistupuju. Vypadá to, že se mu fakt líbím a mně se v tu chvíli taky líbí. Třeba už bych mohla přestat čekat na něco, co se nikdy nestane a heej, tenhle kluk fakt neni špatnej. Udělám to, i kdyby to bylo jen ze vzdoru. Vedu si ho do stanu, rychle, než vystřízlivím a začne to bejt divný.
Hledám nějakou trávu nebo něco k pití, ale je tady úplně vymeteno. Nevadí, prej si můžeme jentak povídat. O to nemám zájem, nepřivedla jsem si ho sem, abych si s ním povídala. Nevím, co bych mu říkala a k čemu by to bylo. Nechci o něm nic vědět a nechci, aby on věděl něco o mně. Venku je už takhle v noci zima....tak jdeme dovnitř. Manifestace nezávislosti. Nemůžu si vybrat, na koho budu myslet, ale můžu si vybrat, s kým vlezu do stanu. Je to tak, ne? Ne.
''Ale já nemám kondom. Vadí to?''
''Tak ho běž sehnat.'' Co si jako myslíš, že jsem? Zvedá se a fakt ho jde shánět. Jako první budí Lindu s Patrikem co spí ve vedlejším stanu. Prej nemaj nic, ale možná mě jenom chtěj uchránit před tímhle špatným rozhodnutím. Tak odchází někam dál, už ho neslyším. Zůstávám ve stanu sama a hned mi dochází, že tohle nechci udělat. Modlím se, aby si to třeba rozmyslel, aby nesehnal žádnou šprcku, aby nenašel cestu zpátky k mýmu stanu, aby ho sežral medvěd, cokoliv. Moje modlitby nebyly vyslyšeny, za pár minut se vrací, celej natěšenej.
''Nechceš si ho na chvíli vzít do pusy?'' Tos uhádnul, chlapče. Ani na to nemysli. Sundej ze mě ty ruce. Nebudu se s tebou líbat. Nebudu dělat nic. Jenom mi dej to péro a já přitom budu koukat někam jinam, než na tebe. Ale tohle nejde. Je to katastrofa i se zavřenejma očima. Špatnej klíč, tak ho zlomím v zámku.
''Dost, slez ze mě. Tohle je k ničemu.''
 Neprotestuje, lehá si vedle mě. Nesnesitelný ticho. ''Udělal jsem něco špatně?'' Ach bože. Ne, to já jsem zas něco udělala kurevsky špatně. Jenom jsem tě využila k tomu, abych si něco dokázala.
''Ne. Jenom...jsem fakt unavená.''
Tohle byla dřív moje specialitka. Nechat se v baru sbalit od nějakýho chudáka, dát mu pocit, že by pro mě snad mohl bejt důležitej, vlízt s ním do postele a pak si po pěti minutách uvědomit, že jsem vlastně hrozně romantická duše a že tohle není nic pro mě. Reakce těch kluků bejvaj k nezaplacení. Takový to zoufalý:  ''cože? To myslíš vážně? A co mám teď jako dělat?'' Nevim, třeba mi zavolej tágo a běž se dodělat sám. Když se tak nad tím zamyslím, asi jsem se měla narodit s ptákem, vyjebávat s lidma umím parádně.

Probudí mě nesnesitelný horko. Určitě to znáte, tohle je úskalí všech fesťáků. Potřebujete se vyspat a načerpat sílu na další party, ale ve stanu je už v osm ráno taková výheň, že je to k nevydržení. Chci odhodit spacák, svlíknout ze sebe ty propocený hadry a ještě chvíli jentak ležet, ale počkat. ON TADY POŘÁD JE?! A vypadá to, že ještě spí. No potěš. Zabalím se do spacáku ještě víc, aby ze mě nebyl vidět ani kousek. Po dvaceti minutách mám pocit, že mi hrozí smrt přehřátím. Vytahuju mobil a píšu si tam nějaký sračky, chci to zapsat, dokud je to ještě čerstvý. Když už jsem tohle protrpěla, tak o tom aspoň napíšu fajnovej článek. Začíná se převalovat. Nesmí vědět, že jsem vzhůru, nemám sílu cokoliv vysvětlovat, prostě počkám, až mu bude takový horko, že odsud bude muset vypadnout. Jsem si jistá, že už se dávno vzbudil, ale k odchodu se nemá. Devět, půl desátý, deset. Strávím za trest celou sobotu zabalená ve spacáku? Několikrát si odkašle. "Chiaro?'' žádná odpověď.
''Chiaro?''
''Hmm?''
''Tak já už asi půjdu.''
JO! Konečně, pls pls. 
''Hm, jo'' ani se nepohnu.
 ''Nechám si tu spacák, jo? Přijdu pozdějc.''
COŽE, slyšela jsem dobře?!
Opatrně vyleze ze stanu. A je pryč. Fakt si tady nechal spacák? Proboha, proč?


Sedíme s Lindou a Patrikem před stanem, snídáme nějaký víno nebo co a probíráme události minulý noci. Celá ta situace mi nepřipadá moc vtipná, ale nakonec se směju taky, co jinýho mám dělat? Yolo, neudělala jsem nic špatnýho, nemusím si nic vyčítat. Chlapec už mě hituje přes esemesky i na všech sociálních sítích. Čteme si nahlas jeho zprávy, fakt si z toho děláme prdel dost hnusným způsobem. Ve skrytu duše je mi ho trochu líto, vždyť přece vím jaký to je, snažit se o někoho, kdo projevuje nulovej zájem. Dost na píču to je. Další a další zprávy. Ptá se, jestli toho lituju. Jasně, že toho lituju. Neviděla jsem kvůli tobě Smacka. Na Smacka jsem se těšila ze všeho nejvíc. Pořádně se tam pomlátit v kotli s ostatníma smažkama. Nechápu, proč jsem tuhle chybu iniciovala. Minimálně rok jsem neměla v posteli žádnýho trash boye a začínala jsem se cejtit čistá jak květinka. Vysoko nad tím vším, vůbec mi nějakej sex nechyběl. Byla jsem jak jeptišky, co si někde v ústraní uctívaj svýho boha. Ten jejich je taky vymyšlenej, ale to ničemu nevadí, i tak je naplňuje boží láska. Stejně si v noci představujou, jak je naplňuje něco jinýho božího. Vyhoděj jeptišku z církve, když poruší celibát? Zase mi píše.
''Proč mi ani neodepíšeš? Vždyť jsme si tak rozuměli.'' Feel ya, bro. To jsem si tehdy taky říkala, do teď si to říkám-rozuměli, rozuměli, lepší holku nenajdeš, proč s tamtou zrzavou zase sedíš někde na pivu a pro mě jenom blbý Zobrazeno? Rozumět si je subjektivní pojem. Já si s tím klukem ze včera nerozuměla, ani si nepamatuju jeho jméno. Snad Lukáš, snad Tomáš, nebo Martin? Co na tom sejde.

Tady je to zabitý a rozpálený. Sáhneš na zem a máš popáleninu prvního stupně. Tak bereme auto a jedeme se na odpoledne zašít k vodě. Je to celý takový divný, mám tak nemocnej mozek, že už si nedokážu nic užívat. Trávení času s kamarádama? Brr, kdy už to skončí? Tak jedeme zpět do stanovýho městečka a já už to psychicky nedávám, prostě si jdu sbalit věci, složit stan a rozloučit se. Fakt jsem v tu chvíli byla přesvědčená, že odtamtud odjedu, ale stačilo pár slov a zase jsem si šla vybalit.
''Koupíme si drogy, bude to fajn.''
''Poslední večer, dneska si to užijeme, nemůžeš odjet.''
''My se taky sjedeme.''
Jo? Jooo! Tak ok, nikam nejedu. Zapadá Slunce, vylejzaj smažky, ožívám.
S Mašťou jsme se vydaly na lov, poptaly jsme se několika divnejch týpků a během chvíle si neseme do stanu solidní matro. Cejtim se sametově, cejtim se stoprocentně. S tímhle nemůžeš šlápnout vedle. Nedokážu nikde vydržet dlouho. Moc života ve mně. Koncert Chaosu, deset minut a utíkám. Holky, já jdu jen na toiku, za 10 minut jsem zpět. To určitě, ty solitére. Stanový městečko, vstávejte! Nevstáváte? Ok, utíkám zase jinam. Stage Studio54, to mi sedne, chvíli tancuju jak kdyby to bylo naposled, týpci se na mě lepí, tak zase mizím. Jdu se pozvat k RedBull stánku na drink, zjišťuju, že mi chybí peněženka i s klíčema. Ale jakto, vždyť jsem s ní před chvílí platila? Slečny za barem o ničem neví. Klasicky. Takže mě čeká hovor s domácím pak taky lítání po úřadech a bankách. Ok, ale to až zejtra, noc je mladá. Mobil mi zůstal, vytáčím Aničku a s ní už zůstávám do rána.
Malá já, akorát ještě větší pohroma. Chodí na tu stejnou školu, jako jsem chodila já a má s tím stejnej problém, jako jsem měla já. Bylo jasný, že my dvě si budeme rozumět. Jsem ráda, že je na církevním gymnáziu někdo, kdo se nebojí jet si to svoje. A trochu u toho veřejně pohoršovat. Nebýt nás, dávno by tam umřeli nudou. Shazovat studentky za to, že nenosí podprsenku, to je přece fajn zábava na velkou přestávku. To je přece velice charakterní. Šašci. Váš Bůh nás stvořil bez podprsenky, nadělil nám fajn prsa a vy se s tím smiřte a nebuďte zahořklí. Za pár let nám spadnou a už nebudou tak fajn. Možná pak taky budeme zahořklý jako vy, nebo možná budeme lepší. To je ještě daleko, díkybohu.

Pohled na Milovický letište v neděli ráno po Votvíráku je jedna z nejsmutnějších věcí. Všichni se pakujou domů, po víkendový nonstop party vypadaj jako nemytý zombíci na dojezdu. Obrovská pláň plná toho nejodpornějšího svinstva, co si dokážete představit. Špína minulejch nocí. Jak to mám ze sebe smejt? Po zemi zvratky, lahve, nedojedený langoše, hovna, obaly od šprcek. A mezi tím vším Chiara, vypadá trochu jak pacient z Bohnic.
Jsem klasicky naboso, sluchátka na uších, na hlavě mokrej ručník, na sobě dlouhý Led Zeppelin tričko, který se mi lepí na tělo, protože jsem na sebe vylila celej barel vody, kterej tady někdo nechal o kus dál. V uších mi hraje Vyjebáno a mám teda slušně vyjebáno. Jenom tak si tam tancuju mezi tím bordelem, pohyby jako Drake a seru na to celý. Jsem docela eko friendly, do igelitovejch tašek sbírám odpadky kolem našeho tábořiště a bez legrace, klukům se někdo vysral přímo za stan, málem jsem do toho šlápla.
''Vstávejte zmrdi. Polejte se vodou. Taky jsem se polila a je mi skvěle. To sluníčko není tak hrozný.'' To sluníčko není tak hrozný, protože seš ještě sjetá. Nic není tak hrozný, když seš sjetá.
U stanu je mini kousíček stínu, ležej tam všichni nasáčkovaný tělo na tělo jak malý koťata, tvářej se utrápeně a já je asi miluju. Čekáme, než alkoholtester ukáže Patrikovi nulu. Čekáme hoodně dlouho, už tady zbylo jen posledních pár trosečníků. Čeho to asi bude známka? Že naše kalby jsou nejvíc savage. Konečně můžeme jet, teplota v autě je tak 100 stupňů a smrdí to tu jak v lihovaru. U výjezdu čekaj fízlové, tak jako každej rok.
Tohle si neodpustím, musím na toho starýho policajta hodit provokativní spodní pohled. Sjetej spodní pohled. Možná jsem si dokonce strčila špičku ukazováčku mezi zuby, kdo ví. Nezůstalo to bez povšimnutí-alkoholtester nestačí, mládeži jsou očividně pod vlivem něčeho jinýho.
''Tak vystupte si, pane řidiči, zkusíme test na psychoaktivní látky. Á, tady nám slabě nabíhá amfetamin, pojďte se na to podívat, pane kolego.''
Tyhle testy nejsou moc spolehlivý, takže dostaneme pořádnou přednášku a můžeme jet dál. Všem spadnul ze srdce velkej balvan. Ještě půlhodinka cesty a pak už mě konečně vyhazujou doma. Doma v Křeseticích, ne v Praze.

''Dáš si filé s bramborem? Běž si na zahradu natrhat třešně. Koupila jsem Sáře tyhle nový misky na žrádlo, jsou z nějakýho bio materiálu. A co ten tvůj frajer?''
Já nejím maso už rok a půl. Máma to chápe a nevyvrací mi to, ale tyhle kecy jí z nějakýho důvodu ještě pořád přijdou vtipný.
''Hele, nedám si filé, jsem vegetariánka. A ty by sis ho taky neměla dávat. Frajer dobrý, všechno v pohodě.''
Tohle je dost cringe. Když jsem naposled přijela domů, mluvila jsem o něm víc, než bych chtěla a navíc jsem byla až neobvykle veselá a bezstarostná. Ani jsem moc nemluvila o smrti a (ne)smyslu života.  To jsou obvykle moje oblíbený témata. Takže máma si teď myslí, že mám kluka. Že spolu jako normálně chodíme. A já ji v tom musím nechat. Kdybych jí řekla pravdu, moje hrdost by tím dost trpěla. Máma by tím asi taky trpěla. Co bych jí měla říct? Hele, mami, my nejsme spolu. Ani se spolu vlastně nebavíme. Párkrát se se mnou vyspal, dali jsme jídlo a drogy a já to asi blbě pochopila, tak mu teď píšu milion zpráv, když jsem na sračky. A on nemá koule ani na to, aby mě normálně poslal do prdele. Ups. Tohle ne, to jí neřeknu. Stačí, že mě litujou kamarádi. Takže máma teď může snít o vnoučatech a dvougeneračním domku na kraji Prahy. To neni na škodu. Když něco chcete, přemýšlejte o tom, jako kdybyste to už dávno měli.
Nejdu si na zahradu natrhat třešně. Jdu si namazat svůj spálenej ksicht a lehnout si do postele. Koukat do stropu a čekat, až bude ráno. Tohle je klasickej nedělní scénář. Takhle trávím neděle i v Praze, ale tady doma jsou ty dojezdy snesitelnější. Víc lásky, víc nakoupenejch sladkostí ve spíži, míň vytrhanejch vlasů, míň sebedestrukce.

Vrať klíče a táhni

(4.6.2018)

Kamarádit se s klukama moc neumim, i když si s nima rozumím víc, než s holkama. Mám takovej blbej pocit, že každej hetero kluk, co se se mnou baví, mě vidí v první řadě jako sexuální objekt. A z toho je mi blbě, takže mám většinou kolem sebe holky. Tomáš je jeden z mála kamarádů, co mám. Všechno je to s ním sluníčkový. On teď začíná dělat fakt dobrý techno a bavit se cool lidma od techna. Já začínám dělat fakt dobrej rap a bavit se s cool lidma od rapu. Haha. Všechno je to na začátku a čeká to na nás. Plácáme se navzájem po ramenou a říkáme si, že to jednou budem mít, protože jsme se pro to narodili. Kdo jinej, když ne my? A když jsme spolu, opravdu tomu věříme. Na drogách je člověk schopnej věřit i daleko šílenějším věcem. Tak teda jdeme do Rock Café. Je tam dneska vernisáž alternativního umění plus kvalitní techno. Nebude tam moc lidí. Asi jenom DJ, vystavující umělci a jejich kamarádi, ale o to lepší. Domů půjdeme brzo, ofc. Vidíme to tak na desátou.Takže nevadí, že jdu zítra do práce. Do tý druhý, seriózní práce. Dělám pro agenturu co pořádá semináře. Mají sídlo na Novotného Lávce, vedle toho debilního klubu. Je odtamtud krásnej výhled na Hradčany, vždycky mám husí kůži, když si tam ráno dávám první cígo. Zítra tam musím bejt v 8:30, ale věřím, že to zvládnu. Budu mít svejch osm hodin spánku a všechno bude ok. Komu tohle nalháváš? Když si dáš něco do nosu, nikdy nejdeš domů na desátou. Nikdy nemůžeš naspat 8 hodin. Nikdy to není ok.

Bylo to pěkný, i když hodně komorní. Taková akce by si zasloužila mnohem větší návštěvnost. Alespoň bylo dost času si popovídat s autorama těch obrazů. Každej umělec je pro mě nadčlověk. Něco tvoříš, tak u mě máš automaticky velký plus. Něco tvoříš, tak budu poslouchat, co říkáš. Je to povrchní? Já nevím, to umění jde pod povrch, ne? Skončilo to v 11, zorničky jak mince, nechci jít domu. Další zastávka, Rybná 16, Ateliér. Potkali jsme tam tu pornoherečku, Silvii Dellai. Taky dělá techno, je miloučká a vzala nás sebou do vipka.
Tak se snažím zapadnout, hraju takovou tu příjemnou hloupoučkou naivku, to je moje oblíbená role, protože mi jde skoro ze všech rolí nejlíp. Říkám, že jí už dlouho sleduju na instagramu a že jí moc obdivuju. To není celá pravda. Na instagramu jí nesleduju vůbec, sledovala jsem maximálně to video na pornhub, kde Silvii a její dvojče nakládá 30 týpků v nějaký hospodě. To video jsem viděla třeba třikrát a jsem jeho velkej fanoušek, takže jsem zase tolik nekecala.
Potřebuju se na chvíli zavřít na záchod, asi jsem tancovala až moc dlouho a mluvila s moc lidma. Na baru sedí nějakej marnej týpek, už předtím jsem si všimla, že po mně koukal. Teď na mě dělá takový to gesto, jakože má něco s sebou. Nemám náladu se s ním bavit a už jsem těch drog dneska měla dost. Ještě cejtim, jak mi stejká poslední lajna. Hovno. Nikdy nemáš dost. Tak na něj kývnu, ať jde za mnou a zavíráme se v kabince.
Byl tak třikrát větší než já, košili o velikosti stanu měl tak natěsno, že bych se nedivila, kdyby mu uletěl knoflík. Prostě nechutný tlustý prase. Sory. Měl i takový ty prasečí očička jako má můj spolubydlící. Hledá po kapsách pytlíček s drogama, konverzujeme o zbytečnostech. Zase je mi ze sebe trochu na blití, tak se omlouvám, že se zas chovám jako šlapka. Omlouvám se sobě i svýmu imaginárnímu klukovi. Co na to vlastně říká? Že to nevadí. Že v tom můžu takhle nějakou dobu pokračovat dál, protože ještě není správnej čas dělat správný věci. Říká jenom to, co chci slyšet, protože jsem si ho sama vymyslela. To je na něm geniální. Mám strach, že ten správnej čas v tomhle životě vůbec nenastane. Nebo nenastane nikdy, protože moje vize jsou výsledkem nadměrnýho užívání drog a s realitou nemají nic společného.
Kde jsme skončili? Nerýsovala jsem žádný lajny. Na co se s tím srát? Vysypala jsem všechen prášek na hromádku a šňupala to z ní. Ten prasák si začíná rozepínat poklopec, ups, komplikace.
''Vrať to péro zpátky do kalhot, jinak odcházím.''
Že prej ne, že ten kokain nebyl zadarmo. Drží dveře, nemůžu utýct, nemám šanci ho přeprat. Tak začnu ječet a mlátit ho pěstma do břicha. To zabírá. Dostal strach, asi nechce problémy. To je rozumný. Pouští dveře, rychle utíkám zpátky dolu na parket. A hele, co mi zůstalo v ruce. Srolovaná tisícovka, se kterou jsem šňupala ten koks. Jeho tisícovka. Dneska máš špatnej den, chlapče. A já si jdu koupit další drugs.

Povedlo se mi dorazit domů relativně včas. Je sedm ráno. Už si nepamatuju, jestli jsem jela tramvají, taxíkem, nebo mě odvezl někdo z Ateliéru, ale stihla jsem to. Dali mi pár dobrejch rad, jak bejt v práci fresh. Udělala jsem všechno tak, jak mi řekli. V žabce jsem si koupila Frisco a pomalu ho popíjela, zatímco jsem na sebe pouštěla proud chladný vody. Necítila jsem se líp, protože jsem se necítila vůbec nijak, ale aspoň jsem zvládala fungovat. Jenom tak na autopilota, na nějakejch 60 procent, ale nic mě nebolelo a dokázala bych ten krátkej pětihodinovej kurz nějak zmáknout. Účastníci kurzu by si nejspíš řekli, že slečna asistentka není z nejbystřejších, ale nijak by to nekomentovali, když bych se na ně mile usmívala a včas doplňovala kafe. Ale já si prostě dělám co chci, jsem nevychovanej fakan a nezajímá mě, jestli dorazím do práce v 8:30, nebo o hodinu pozdějc. Teď si chci udělat kafe a poslouchat ty písničky. Po tý šílený noci si to snad zasloužím, kurva. Posypat si srdce solí. Miluju, když to bolí. Haha. Každejch pět minut kouknu na idos, nechám si ujet dobrejch deset tramvají a mám z toho děsnou legraci.
Babička z domova důchodců odnaproti sedí u okna a křičí na ošetřovatele, že viděla v pokoji naproti chlapa v černým. Nechápu. Jsem nahá a bílá jak mlíko, tak se rozhlížím po pokoji, kde že je ta černá postava, ale zdá se, že tady nikdo není. ''To se vám asi něco zdálo, pani. Tam nikdo není.'' Nikdo, máš pravdu, kluku. Nojo, radši to okno hned zavři. Radši zatáhni závěsy, nebo ta stařenka dostane mrtvici.

Je přesně 9:40, když konečně dorazím na místo. Nemusim dělat nic, o můj seminář je postaráno, zahájila to za mě holka, co vede vedlejší seminář. Taková uťápnutá vysokoškolačka, pořád listuje svejma zápiskama a všechno podtrhává růžovým zvýrazňovačem. Dneska je pěkně nabroušená, tak se jí falešně omlouvám a pak ještě jednou a do třetice a mizím na záchod zapít tu tabletku, co mi zbyla ze včera.
Sedím bez bot na schodech, drkotám zubama a povídám si se smyšlenou iluzí mojí dokonalý polovičky. Je to spíš monolog. Už ani ta iluze se mnou nechce mluvit. Někdo pořád chodí nahoru a dolu po schodech. Saka a kravaty a vážný výrazy. Asi špatný místo na sezení. Hej, musíte na mě tak blbě čumět? Pak mi dojde, že jsem to já, kdo blbě čumí, protože ta extáze docela šlape. Jdu zpátky do kanceláře, chvíli jsem tu sama, ale pak se vrací ta vysokoškolačka. Jde postavit vodu na kafe. Já sedím na stole, bradu opřenou o kolena a pozuruju svoje najetý oči přední kamerou. Nejspíš mi jsou vidět kalhotky, jestli na sobě nějaký mám. Nenápadně mě pozoruje, asi už jí došlo, že něco nehraje. Teď už se dívá dost pohoršeně. Jeden takovej pohled a probouzí se ve mě provokatér. Šíleně se na ní zašklebím, protočím oči, tak že mi jde vidět jenom bělmo a pak se zeširoka usměju. Některý lidi jsou vděčný za práci, kde 12 hodin stojej u linky a kontrolujou, jestli stroj správně vyrábí cigára. Já dostala pěknou práci a místo nějaký vděčnosti se tady sjíždím extází. A navíc to dělám tak, aby to hlavně všichni věděli. To je přece nejdůležitější. Jakmile je seminář u konce, pakuju se domů. A kurva. Další komplikace. Před dveřma do bytu sedí s notebookem Honza, náš pan domácí. Třicetiletej slušňáček, křesťan, dvě děti. Mluví jak teplouš a směje se jak měsíček na hnoji.
''Ahojda, deratizační firma už je na bytě. Za půl hodiny bude hotovo, pak můžeš jít dovnitř.''

Deratizační firma?!? Ajo vlastně. To je zase další, dva dny stará historka. Je víkend, vracíme se z koncertu v Uhelně, jsme na mrdky, tak nakonec potřebuju bejt sama. Kamarádům jsem slíbila, že u mě můžou přespat. Vyhazuju je do prázdnýho pokoje spolubydlícího Martina a odcházím k sobě meditovat u špatnýho rapu. To je taková moje ranní rutina po všech akcích. Během chvíle se kamarádi vracej zpátky ke mně. Prej, že jsou od něčeho poštípaný. Ani bych se nedivila, spolubydlící Martin nejen, že vypadá jako prase, on má i další prasečí vlastnosti. Asi nějaký blešky. Dobře, lidi. Zůstaňte u mě v pokoji, safe zone. Ale já potřebuju BEJT SAMA, KURVA. Tak radši táhněte na vlak. Omlouvám se. Příště vám to vynahradím. Oni už jsou asi na tyhle moje výkyvy zvyklý. Linda se mnou vydržela 12 let, i když to někdy není snadný. Ani na zastávku je nejdu vyprovodit. Lehám si do postele, ale spát nemůžu. Pořád myslím na to, co je asi poštípalo, tak seberu odvahu a jdu se do toho pokoje podívat pořádně. Jenže tohle dopíči nejsou žádný blechy. Googluju to, desetkrát se jdu podívat, jestli se mi to nezdálo. Ale ti brouci tam pořád jsou. Na jeho propocený matraci. Na zdech. Dokonce i ve spárech nábytku. A jsou to štěnice. PROBOHA. Teď už jsem na pokraji nervovýho zhroucení, protože jestli mám z něčeho strach, jsou to právě různý paraziti. Zvedám mobil a volám domácího. Večer se na to zajede podívat a vyřeší to. Ať prej seženu spolehlivou deratizační firmu a pošlu mu kontakt. Martina prej z bytu vyhodí, tohle je už moc. Volám i Martinovi, ať urychleně přijede domů a něco s tím udělá. Klepu se a motá se mi hlava. Musím to jít zaspat. Probouzím se večer, vodu prosim, běžím do kuchyně.
Na chodbě hromada hadrů a uprostřed tý hromady stojí Martin a vesele vyklepává svoje zavšivený prostěradla. Začala jsem řvát z plnejch plic, ani jsem se nesnažila to nějak ovládnout, nahromaděná agrese musela ven, jinak by mi praskla hlava. S mojí psycho verzí se setkal poprvý, doteď mě znal jako příjemnou holku, která žere sedmikrásky a neublížila by mouše. Leknul se tak, že mu vypadlo prostěradlo z ruky a jenom na mě zíral těma tupejma prasečíma očičkama. ''Co to kurva děláš, dopíči? Chceš aby ty posraný brouci nalezli i k nám?!" Na odpověď jsem nečekala, třískla jsem dveřma, zamknula se v pokoji na dva západy a ještě jednou pořádně zařvala, kdyby náhodou napoprvý nepochopil, že jsem fakt nasraná.

A to je důvod, proč teď Honza sedí na schodech a uvnitř probíhá deratizace. Udělali to v celým baráku, aby byla jistota, že to všechno pochcípá. Honza poděkoval pánům deratizátorům a vypláznul osm litrů. Hodně peněz. Chiara vybírala pečlivě-nejdražší firma, nejkvalitnější služby, to dá rozum. Z mojí kapsy to nejde. Honza už se najednou nesmál jako měsíček na hnoji. Do večera se nedoporučuje v bytě pobývat, ten postřik může způsobovat nějaký dýchací problémy. Jenže já mám dvojitej dojezd. Kam můžu v tomhle stavu jít? Nikam. Zabalená do spacáku sedím na balkoně a je mi tak hnusně, že mi nejde ani brečet. Ale neboj, bude hůř. Volá šéfová z práce. Sněz si, co sis navařila.
''Můžete mi říct, kde jste s tím klíčem od sálu? Tohle se nestalo prvně. Navíc mi kolegyně hlásila, že jste dorazila na místo o hodinu později. Jak si to jako představujete? Já vám říkám, že ten klíč donesete do čtyř do kanceláře. Povídám vám, že ten klíč bude ve čtyři v kanceláři. Tímhle s váma končím. Ukončuju spolupráci. Ten klíč donesete.''
''Aha. Jo. Tak nashledanou.''
Na tenhle hovor jsem čekala už od rána. Zajímavý, že nepadlo ani slovo o tom, že jsem celej den běhala po budově ČSVTS sjetá jak Katka. Teď už teda nebudu moct říkat, že dělám asistentku na výukových seminářích. Ráda jsem to říkala, znělo to pěkně. Dost dobrý na holku co má jen základku. Máma z toho měla radost a já měla taky radost, že mi svěřili tolik zodpovědnosti a věřili, že to zvládnu. Tak si to můžeme zrekapitulovat. Co vlastně mám ve svým životě? Mám dojezd jak zmrd. Mám sebevražedný sklony. Mám schízu ze štěnic na bytě. Mám tři dny na to, abych zaplatila nájem. Mám kluka, co sice neexistuje, ale můžu mu říct všechno a stejně ode mě neuteče, protože přece není skutečnej. Co nemám? Práci. Peníze. Chuť žít. Chuť hledat si novou práci a podstupovat celej tenhle kolotoč odznova. Nejsem stavěná na to, abych mohla pracovat pod někým. Nejsem stavěná na to, abych mohla pracovat sama na sebe. Na to, abych mohla normálně žít. Ať už se jakkoliv snažím zapadnout, nedokážu to.

CENZURA PÍČO

Mám ráda, když můžu říkat věci tak jak jsou. Svoboda slova, svoboda duše. V reálným životě mi to moc nejde. Říkám lidem jen to, co ode mě čekaj a co chtěj slyšet. Chtěla jsem k sobě i ostatním bejt upřímná alespoň tady. Neřešit, kdo si ty zhovadilosti přečte a co si o tom bude myslet. Tady ale narážím na obrovskej problém. Ne každej to má nastavený jako já-pro mě neexistujou žádný limity a až mě někam zavřou, moji sledující to budou vědět jako první. Většina lidí si svojí pověst hlídá. Rozhodujou se, kterou část sebe ukážou světu. Přemýšlejí o tom, jaký důsledky budou mít jejich činy. Takže jak mám zachovat autenticitu těch příběhů, když nemůžu napsat, že moje kamarádka Bára jede tři roky v piku a když jsme spolu byly minulej tejden na akci, dala mi facku, když jsem jí řekla, ať mi trochu nechá, že bych to zkusila přes alobal. Premiéra. Kdybych o tom napsala, měla bych od ní do hodiny zprávu. Takový to: hele, smaž to, všichni nemusí vědět, co děláme o víkendech.
Hele, nesmažu to. A je mi u prdele, že příští týden už spolu na žádnou akci nepůjdeme.
Lidi kolem mě pro mě znamenaj mnohem míň, než by měli. Některý z nich nevidím jako lidi, ale jenom jako písmenka a když dám ty písmenka dohromady, budou z toho slova a pak celý kapitoly a z kapitol knížka a každej, kdo si jí přečte, si řekne: ''tyvole, hodně hustý..."
Některý lidi bych měla pro svoje dobro vidět jenom jako ty písmenka a kapitoly, ale vidím v nich bohy a neztrácím víru i když je očividný, že jsem si vybrala špatnou sektu ve který mě ani nevítaj moc nadšeně.
Že si někdo bude číst tvůj deník, to není pro normálního člověka moc příjemná představa. Ale já asi chci servírovat svoje pocity pěkně na zlatým podnose. Jsem zasranej exhibicionista. Vždycky nakonec skončím nahá, doslova i v přeneseným významu. Když jsem byla na základce zamilovaná do spolužáka, co se mnou seděl v lavici, schválně jsem si tam nechávala svůj deník, protože jsem doufala, že si přečte, co o něm píšu. Při fotbalu jsem mu podkopávala nohy a když odešel o hodině na záchod, kreslila jsem mu na desky sešitů chlupatý péra. Chudák kluk, hrozně se mě bál. Když jsem ho po pěti letech potkala na nějaký vesnický zábavě, koupil mi drink a povídal něco o tom, že má volnej barák. ''Tyjo, to se máš. Díky za to pití. Musím jít najít kámošku.''
Ze všech těch pocitů nezbylo po pár letech nic. Jen tři věty a vodka s džusem za free. To mě trochu uklidňuje. Můžu si říkat, že všechno jednou skončí a nic netrvá věčně. Láska je na píču. Některý věci trvaj dýl než věčně. To co prožívám teď, určitě není jedna z nich.
Určitě je.
Není.
Nesmí bejt. Už na to nemám energii. Necejtim  žádnou ''ohromující sílu tvořivý energie.'' Cejtim touhu strčit ruku do mixéru a natočit o tom vlog.

V podniku, kde tancuju jsem dostala pořadový číslo 606.
Slečna s číslem 606 má zákaz konzumace alkoholických nápojů. Platí na všech barech v celém podniku.
Slečně s číslem 606 nemůžete nic zakazovat, protože tím dosáhnete pravýho opaku. Zákazy totiž bere jako nějakou výzvu, kterou musí překonat. Klidně si z domova přinese svojí flašku a pak na hodinu zablokuje jedinou sprchu na patře, aby si tam mohla sednout a v klidu tu láhev vypít. Vesmír s náma prej komunikuje skrz čísla a číslem 606 mi naznačuje, že se mám přestat soustředit na materiální hodnoty a zaměřit se na lásku, světlo a spirituální roviny života. Takhle nějak se to psalo na tý stránce. Andělský čísla. Pěkná píčovina, ale poslední dobou se chytám všeho, čemu bych mohla věřit. Možná by mě chtěli v EzoTv, přijdu si jak nějakej věštec na drogách. V Darlingu mě chtějí i se všema mejma chybama. Problémy s dochvilností. Problémy s alkoholem. Problémy bez alkoholu. Takže po nocích tancuju u tyče a s upřeným pohledem do zrcadla svádím spíš sebe, než pány co sedí okolo. Nechutný zasraný slizouni. Pár tejdnů v tom podniku a už nikdy se nebudeš na chlapy dívat stejně. Tak co tam ještě kurva dělám? Dělám to jednak proto, že fakt ráda tancuju a jednak proto, že láska, světlo a spirituální roviny života mi nezaplatí nájem. Ale je úplně jedno, proč to dělám. Není nikdo, komu bych se musela zpovídat a v boha taky nevěřím, takže bych klidně mohla kouřit péra za párno a nikdo by nemohl říct ani slovo. Ale neudělám to, protože jedinej, komu bych tím ublížila, jsem já. A já už jsem ublížená dost na to, abych o tom mohla psát.

saMETHová

(14. března 2018, hodně špatnej dojezd) 

Sebrat se a sebrat sílu se nadechnout
kolik námahy může stát jedinej nádech?
hodně, protože život je med co ti zalepil plíce
život je med,
tak proč už třetí noc koukáš do stropu a klepou se ti prsty?
jsou vůbec tvoje, když je necítíš?
kéž by ty oči nebyly moje
nemusela bych už třetí noc koukat do stropu
kde se promítají následky těch chyb
co uděláš poprvý a naposled
podruhý a naposled
pokaždý je to naposled

mám to pod kontrolou je fráze,
kterou říkám když to kurva nemám pod kontrolou
všechno je metafora, když se podíváš pořádně
bolí mě dejchat a to neni žádná metafora
bolest je ze svojí podstaty dobrá věc,
protože tě donutí se pohnout z místa kde to bolí,
ale já se teď nemůžu ani pohnout
a tohle neni dobrá bolest
hra o život je dobrá lekce pro pokročilý
to já jsem,
jenom mi chybí praxe,
tak hraju podle svejch vlastních pravidel
a když prohraju a umřu,
narodím se znova a znova budu žít
když vyhraju, budu žít...
budu žít, ať se stane cokoliv
a to je k hovnu.
Nejde tomu utýct.
Můžeš se zkusit oběsit, střelit, utopit...
vždyť jsem říkala, že se ráda topím
jentak zlehka,
pro ten pocit, když už se ti zatmívá před očima
a realita se začíná rozplývat a ztrácet formu
a najednou tě nějaká neviditelná síla vyflusne zpátky na břeh
a ty znova dejcháš a brečíš štěstím a přísaháš bohu,
že už se nikdy nebudeš rouhat

Jsme tak hnusný patetický stvoření
dostali jsme všechny předpoklady k tomu,
abychom se dostali do nebe
a místo toho si tvoříme peklo na zemi
a svíjíme na zemi v hysterickejch křečích a úzkostech
a když to konečně přejde a v naší mysli zavládne mír,
na kolenou prosíme o další kolo

a i když už nám v životě nezbylo moc jistot,
vždycky budeme mít jistotu, že dostaneme další kolo

Položte zboží do taškové zóny

(18. května 2018)

Moje myšlenky vibrujou na špatný vlně. Podvědomě si přitahuju do života špatný lidi, špatný události, špatný drogy, dobrý drogy, drogy. Jsem jako zkurvenej magnet na drogy. Ve čtvrtek večer si jdu se stovkou v kapse zatancovat do klubu a najednou je sobota odpoledne a já nemůžu dejchat a nemůžu najít svoje auto. Tenhle víkend jsem se chtěla takový situaci vyhnout a na páteční večer jsem si našla brigádu. Potřebovala jsem se jenom někam uklidit a v klídku si vydělat pár drobnejch. Vůbec mě nenapadlo, že se to zase celý tak moc zvrtne.

Vila za Prahou. Pokerovej turnaj pro bohatý podnikatele. Budete rozdávat welcome drinky a dělat okrasu. Oblečte si něco pěknýho, hezky se namalujte, na všechny se usmívejte a buďte příjemný.Nic jinýho se po vás nechce. Dostanete tisícovku na ruku a náš řidič vás po akci odveze kam budete chtít.

Takhle nějak to stálo v inzerátu. Spíš zábava, než práce. Docela jsem se na to i těšila. Vypila jsem dvakrát dvojku červenýho, vzala si nový šaty, nahodila full face make-up a měla jsem ze sebe fajn pocit, že jdu v pátek vydělávat peníze, místo toho, abych je utrácela. Měli jsme se sejít ve Vinohradským Zanzibaru a odtud se pak přemístit na místo konání. Prahu mám docela zmáknutou, ale vždycky když musím být někde včas, přestane mi fungovat mapa, zapomenu vystoupit na správný zastávce, nebo zjistím, že se musím pro něco vrátit domů. Dorazila jsem o půl hodiny později, v baru byl jenom řidič a Hana, holka, se kterou jsem si tu práci domlouvala. Koťátko, v obličeji vypadala tak na 17, měla ten nejroztomilejší nevinnej úsměv, co jsem kdy viděla, ale z očí jsem jí vyčetla, že je to člověk, kterej přesně ví, co chce a jak to dostat. V kufru cinkaly lahve, muselo jich tam bejt tak 50. Řekla jsem jí, že mám z toho večera strach. Taky, že moc neumím mluvit s lidma a nevím, jak to půjde. Došla mi do kufru pro prosseco, který jsme stihly vypít cestou. Strach se někam vytratil. Na akci mě nečekala žádná práce, ani pokerovej turnaj. Obrovskej barák jak z americkýho filmu, kterej slouží jako sídlo firmy. Deset holek, vzhled modelek. Jednu z nich jsem si pamatovala jako finalistku z Miss 2015, měla tehdy číslo 7, pamatuju si to přesně. To je podle mě další znamení, že věci, který se mi dějou jsou předurčený. Nesleduju Miss a už vůbec si nepamatuju nějaký čísla holek, co se promenádujou v plavkách na obrazovce, ale tuhle jednu jsem tam zahlídla, utkvěla mi v hlavě a o tři roky pozdějc jí potkám za takovejch okolností. Celou akci pořádala Hana se svým slizkým šéfem za účelem získat si několik bohatejch podnikatelů pro svůj kšeft. Byla tam spousta kokainu. Tolik kokainu na jedný hromadě jsem viděla možná tak v nějakým filmu o americkejch mafiánech. Nevím, kdo ho tam přivezl a proč toho bylo takový množství. Nechci tady popisovat průběh tý party s modelkama a bitcoinovýma milionářema. O tomhle ten příběh není. Kluci byli stydliví, drog se skoro nedotkli, ale kolem třetí hodiny se začali z akce postupně vytrácet. Missky s nima. Snažila jsem se ve šňupání drog udržet krok s Hanou, ale dávalo mi to docela zabrat. Přesunuly jsme se nahoru do pokoje. Skončilo to jinak, než jsem čekala. Chci jenom říct, že mě v běžným střízlivým životě holky fakt nepřitahujou. A taky, že jsem už před nějakou dobou přestala spát s lidma na potkání. Mít sex s někým, koho nemiluješ, je zlo. Vždycky mi to tak moc narušilo vnitřní energii, že jsem toho prostě nechala. Ale teď jsem byla sjetá koksem, jízda mýho života, divila jsem se, že jsem ještě naživu. Mít pětihodinovej sex s holkou co vypadá jako nevinná holčička a dávat si u toho jednu lajnu za druhou, to je jak tancovat s ďáblem a u toho posílat bohu do nebe fakáče. To prostě chceš.

Nebo ne, chci to vzít zpět. Chci se vrátit v čase. Vrátit se do chvíle předtím, než jsem nasedla do toho zkurvenýho auta. Do tý chvíle předtím, než jsem se předávkovala kokainem. Do hajzlu.

Nad ránem se mi z nosu spustila krev. Nosní přepážka neustála to množství svinstva. Za normálních okolností bych z toho šílela, jsem přecitlivělá hysterka a když se s mým tělem děje něco zlýho, nesu to hodně špatně. Teď mi to bylo k smíchu. Věřte mi, že po patnácti slušnejch lajnách kokainu vás už žádná krev nerozhodí. Suicide mode activated. Taková malá komplikace mě nemůže zastavit. Jedeme dál, mám přece ještě druhou nosní dírku. Mohlo být něco po poledni, když nám konečně došly drogy. Díkybohu. Kdyby toho bylo ještě víc, šňupala bych, dokud bych tam prostě nechcípla. V mojí hlavě už dávno není žádná stopka. Došla jsem do kuchyně pro další chlast. Lednice plná zásob, vzala jsem gin tonik a bohemku. Necejtila jsem žádnou chuť, navíc jsem byla tak rozsekaná, že už to se mnou ani nic nedělalo, ale prostě jsem to do sebe lila dál, abych aspoň trochu oddálila tu chvíli, kdy budu muset dopadnout na zem. Čím dýl to odkládáš, tím je ten dopad tvrdší.

Během večera jsme se s Hanou domluvily na příští akci a taky že mi zařídí práci v jejich firmě, ale já už v tu chvíli věděla, že se vidíme naposled. Vytvářet dlouhodobý kontakty je pro život důležitý, ale já takhle nefunguju. Většina lidí má v mým životě jen hodně malý místo. Jsou to takový epizodní role. Chci si z každýho člověka něco vzít, něco mu ze sebe předat a pak zase táhnout do píče.
Už toho všeho bylo nějak moc, bolí mě celý tělo a nemůžu se jí ani podívat do očí. Dělaly jsme tak zvrhlý věci, že když na to pomyslím, je mi špatně od žaludku. Vždyť jsem jenom dítě, proboha. Dítě, který dneska v noci posedl ďábel. Poprosím ji, aby mi zavolala auto a řeknu, že si jdu dát sprchu, ale do koupelny ani nedojdu, táhne mě to na zahradu. Venku je nádhernej den. Svítí slunce, zpívaj ptáci, všechno má tak krásný barvy. Procházím se nahá po zahradě, užívám si, že jsem po tý dlouhý noci konečně sama. Lehám si do měkký vyhřátý trávy, mobil vedle hlavy, hudbu na maximum. Vždycky jsem ty písničky hodně prožívala, ale na drogách je to jak kdyby ke mně promlouval bůh. Nebo minimálně padlej anděl. Změněnej stav vědomí, frekvence mozkovejch vln klesá někam hodně hluboko, všechno kolem přestává existovat, na ničem jiným nezáleží, slyšet ten hlas je jediný co potřebuju, necítím svoje tělo, ani slzy co mi tečou po tváři. Chci jenom zůstat v tom okamžiku, ale nejde to, něco mě vytáhne zpátky do reality, za chvíli přijíždí řidič. Ryhle zmizet. Před náma je půlhodinová cesta. Sotva se mi daří se udržet při vědomí, ale snažím se s ním konverzovat. Bavíme se o drogách. Taky to svinstvo obhajuje, tak jako to dělá spousta feťáků. Aby neměli výčitky, že dělají něco, co je zabíjí. Na téma drogová závislost a kognitivní disonance bych mohla napsat diplomku. Říká, že ničeho nelituje, nevzal by to zpátky, život bez drog mu nenabízí tolik, aby pro něj mělo smysl přestat, tak si občas dá. Cokoliv. Je to na něm dost vidět. Vlastně to vypadá, že si rozhodně dává častějc než občas. Odhadem je mu kolem čtyřiceti, ale vypadá dost strhaně. Myslím, že i teď je právě na drogách, řídí jako blázen a svěřuje se mi, že momentálně nemá řidičák. Nemám strach, nemám pud sebezáchovy. Jestli mám umřít v autě se zfetovaným řidičem, tak se to prostě stane, nijak to neovlivním. Obdivuju skály, kolem kterejch projíždíme a on navrhuje, že zastavíme a půjdeme se podívat nahoru. To mě ještě víc utvrzuje v tom, že je zfetovanej. Odmítám, v tomhle stavu nezvládnu ani vyjít schody do svýho pokoje. Pak za sebou konečně zavřu dveře a začíná pravý peklo.

Ozvučený myšlenky mě pronásledujou už nějakou dobu. Nejde o žádný cizí hlasy, který by mě naváděly k zlejm věcem, nebo tak. Slyším mluvit sama sebe. Nebo něco, co se aspoň tváří jako já. Naučila jsem se s tím docela normálně fungovat, už si ani nevzpomínám, jaký to bylo předtím, ale na dojezdech mě můj vnitřní hlas dohání k šílenství. Mluví tak nahlas, že není možný se soustředit na nic jinýho. Říká pořád dokola ty stejný hnusný věty a já mám pocit, že jedinej jeho úkol je co nejvíc mě psychicky rozložit. Vyvolat ty nejsilnější výčitky svědomí a dát mi pocit, že stojím úplně za hovno. Že celej život stojí za hovno. Že nemá smysl se o nic snažit, že se tomu musím poddat a pak se v tom utopit. Jsi jenom bezcennej feťák, kterej nikdy nic nedokáže. Říkám si to v duchu pořád dokola, jako nějakou pojebanou mantru. Drž už hubu, Chiaro. Nemůžu v klidu sedět, nemůžu se najíst, nemůžu se věnovat žádný smysluplný činnosti, dokonce i hudba, kterou miluju nejvíc ze všeho mě teď sere tak moc, že to musím vypnout. Ze všeho nejvíc bych si přála usnout, ale to nepřipadá v úvahu. Spát nebudu moct ještě hodně dlouho. Vzpomenu si na platíčko prothazinu, který mi za pade prodala holka, se kterou jsme asi před měsícem dávali brko. Zbytek toho plata musí být někde v pokoji. Musím ho mít. Musím konečně usnout, jinak si půjdu podřezat žíly. Obrátím celej pokoj naruby, prohledám všechny šuplíky, kabelky, odsunu postel, proberu kapsy. Nikde nic, ale já už nevydržím být se sebou ani minutu. Udělala bych cokoliv pro jeden nebo dva prášky na spaní, ale nemůžu dělat nic. Napadá mě, kdo by mohl nějaký mít, tak otevírám messenger, ale hned ho zase zavřu. Měj soudnost aspoň teď. Nepomůže ti. Má v prdeli tvůj debilní dojezd i tebe. Jdu do kuchyně, pak do koupelny, na balkón, zase zpátky do postele. Nevzpomínám si, pro co jsem šla, jenom tak chodím dokola a umírám. Nakonec se mi povede donýst si z koupelny nějakou odličovací vodu, tak sedím před zrcadlem a drhnu z obličeje ty nánosy zažranýho make-upu. Nejde to dolu, pořád mám kolem očí šedý fleky od řasenky. Pak mi dojde, že to není žádná řasenka, ale můj obličej. Šílený zjištění, mám popelavě šedou barvu. Fialový kolena. Nedokrvený prsty. Je na mě hodně smutnej pohled, v zrcadle vidím úplně jinýho člověka, než včera. Už jsem se smířila s tím, že se mi nepodaří usnout, tak zase jenom ležím a vnímám tu šílenou bolest duše. Můj mozek mě trestá za to, že jsem ho znova takhle podělala. Prostě si to musím protrpět, je to tak správně. Dávno už bych fetovala denně, nebejt těch hnusnejch dojezdů, kdy mi z nekonečnýho koukání do stropu hodiny splývají tak moc, že nevím, jestli je ráno, nebo večer. Nakonec se mi nějak podařilo usnout. Dokonce jsem se zvládla i probudit, otřepat se z toho a žít dál. Ty prášky na spaní jsem nakonec našla. Hned jak jsem se vzbudila. Byly na komodě vedle mojí postele.

Návod

(31. prosince 2017)

Návod

jak se obnovit do továrního nastavení?
nebo ten rozbitej mozek vrátit,
vyměnit za jinej?
reklamace se neuznává,
pokud je vada způsobena vinou uživatele
postupujte podle pokynů v návodu,
pak si budete moct za hodinu vydělat možná i na cigára
můžete si zapálit,
ale až o obědové pauze
mimo pracoviště

neopouštějte pracoviště během pauzy na oběd
a projevujte úctu autoritám
orálně
během pauzy na oběd

za všech okolností se vyhýbejte návykovým látkám
v návodu to stojí hned na první stránce
červeným písmem, v červeným rámečku,
takže je to důležitý
nutili mě číst ten návod nahlas
všichni kolem už ho znali zpaměti,
jenom mně to nějak nešlo do hlavy
ať si ho strčej do prdele
asi na to nemám buňky

drogy ti prej můžou poškodit čichový buňky
zhasnu, abych líp viděla
kočky maj noční vidění a devět životů
nemůžou je vrátit nebo vyměnit za jiný
můžou ale vyšplhat na parapet
skočit
a zjistit, jestli fakt dopadnou na všechny čtyři
a pokud ne, zopakovat to ještě osmkrát

Pivo

Kdo mi posílá do hlavy ty myšlenky? Bůh, Ďábel, mrtvá babička? Mělo by mě to naučit nějakou lekci, nebo je to jenom čistý zlo?

A když se ufetuju, bude to za trest nebo to bude smrt z milosti?


Za poslední rok jsem víc mluvila o tom, že píšu, než že bych doopravdy psala. Když něco dlouho neděláš, je hrozně těžký se do toho dostat zpátky. Vybočení z větný vazby, špatný propojení souvětí, opakování pořád těch stejnejch slov dokola. Mám teď menší slovní zásobu, než jsem měla ve čtvrtý třídě. Moje věty jsou kostrbatý, divný, nedostatečný. Je to frustrující pocit, hlavou mi pulzujou myšlenky nabitý opravdovejma emocema. Příběhy, který maj opravdovej potenciál. Ale já už je neumím pojmenovat tak příhodnejma slovama jako dřív. V tý čtvrtý třídě jsem psala knížku. Měla 128 stran, poutavou zápletku, strhující děj, všechny tyhle sračky. A učitelky byly nadšený, nechaly to vytisknout v kroužkový vazbě.
Proč jsem zabila dítě, co dokázalo napsat knížku v deseti letech? Když jsem jí nedávno četla, nemohla jsem přestat brečet. Teď už nedokážu napsat ani stránku souvislýho textu. Nebo přímou řeč. Někam se to ztratilo a teď to někde bloudí. Občas se mi maximálně povede vyblít pár holejch vět o tom jak se cejtim nebo necejtim. Žádná kreativita. Není to nic víc, než ubohá sebelítost. Četla jsem nějaký články o tom, jak probudit svoje vnitřní dítě. Zkoušela jsem různý meditační techniky, lezla jsem na stejný stromy, na který jsme lezli jako děti. Na pozadí notebooku jsem si nastavila fotku ze čtvrtý třídy. Škola, den zvířat, sedím na radiátoru a v náručí chovám svýho bílýho zakrslýho králíka. Toho králíka potom přede mnou roztrhal náš pes. Věci do sebe zapadaj, když píšu. Nemám ráda psy. Asi to bude nějaký trauma z dětství.
Těch traumat v sobě musím mít hrozně moc, proto jsem teď tak vyjebanej ztroskotanec. Myslím, že psaní mi pomůže pochopit spoustu problémů, co mám v hlavě. A když ty problémy budu chápat, budou už z poloviny vyřešený.

chtěla jsem teď tenhle dokument zavřít, vrátit se k němu zítra. pojmenovala jsem ho "musíš psát'' a pak jsem zjistila, že v počítači už existuje dokument s totožným názvem z roku 2017. Otevřela jsem ho a zjistila, že i samotnej obsah byl skoro stejnej-jsem zmatená z toho, že mi nejde psát. Jsem na sebe naštvaná, že mi nejde psát. Proč mi nejde psát? Nic jinýho přece neumím. Tak zase za rok.

Ne. Teď budu psát dál.

Mám cash, prášky, život jak z knížky. V jednom kuse se mi stávaj věci, který by klidně mohly bejt v knížce. Věci který bych měla okamžitě zaznamenat, než se mi ztratí z hlavy nadobro. Tolik zapomenutejch historek a příběhů. Tolik ztracený inspirace, kterou jsem mohla proměnit do něčeho smysluplnýho. Lidi si myslí, že jsem instagramovej pozér, když fotím všechno a všechny. Někdy na to reagujou dost podrážděně. Nechápou, že když z toho večera nezachytím co nejvíc, třeba už si na něj taky nikdy nevzpomenu. Nikdy už si nevzpomenu na to, jak jsme po cestě na Votvírák skončily na káry v příkopu podél cesty ještě dřív, než jsme vůbec dorazily do stanovýho městečka.  Nevzpomenu si, že jsem na sobě měla sombréro a vedle nás se položil týpek co sebou neměl nic kromě spacáku a basy piva. Milej člověk. Smrděl jako pivo, jeho mozek byl z větší části pivo. Taky už nemohl pokračovat v cestě, tak skončil v příkopu. Dopil pivo, nabídnul nám pivo, odešel hledat kde čepujou pivo.
Random vzpomínky, který mě vždycky jentak letmo pohladí po duši. Mám jich stovky. To je opravdový bohatství.
Já pivo nepiju, ale poslední dobou bývám tak sjetá, že když venku svítá a všechny lahve už jsou vypitý, pivo neodmítnu. Neodmítám nic. To je můj skrytej talent-dejte mi něco před ksicht a já si na tom během chvíle vytvořím závislost.
Když jsem si začala dávat extáze, poprosila jsem svoje kamarády, aby mě upozornili, až to jednou začnu přehánět. Ať mi řeknou, že už to přestává bejt prdel. Ať mi prostě řeknou, že je čas přestat a já přestanu. Poslední dobou mi to opakujou dost naléhavě. Už je ten čas. Už dávno je ten čas. Spadneš někam, kde se ti nebude líbit.
Vždycky mám milion chytrejch keců, drogy si dokážu obhájit moc hezky.
Prostě jsem si vybrala špatnou cestu a je pozdě se otočit. Věřím tomu, že mě ta špatná cesta nakonec stejně dovede na to správný místo. Nějakou oklikou, s dlouhejma zajížďkama skrz hnusný ulice a čtvrti. Má to bejt takhle. Nemá to bejt jednoduchý. Jednoduchá cesta tě unudí k smrti. Jednoduchá cesta je dobrá pro začátečníky, my jsme pokročilí. Next level. Poslední levely jsou nejtěžší, to je pravidlo každý hry.


Napíšu nějaký slovo a pak mám pocit, že to je vymyšlený slovo, který existuje jenom v mojí hlavě, tak si ho googluju a když zjistím, že opravdu existuje, stejně ho nepoužiju, protože nevěřím že existuje i když jsem si to právě přečetla ve slovníku.Takhle přece psát nemůžu. Každej, kdo si to přečte, si bude myslet, že jsem magor. Oni už si to dávno myslí. To přece chceš, to je tvůj záměr, ne? Už se sebou nechci vést tyhle vyčerpávající vnitřní monology. Pořád dokážu navenek dávat smysl. Když se snažím, nikdo nepozná, že je se mnou něco špatně. Ale věci, který říkám sama sobě jsou hodně off. Když o něčem hodně přemýšlíš, stane se to. Nerozumím tomu. Myslím, že se mám fakt ráda a pak si celou noc v duchu opakuju, že než se vzbudím, vypadaj mi všechny vlasy a už nikdy nenarostou zpátky. Že až znova otevřu notebook, všechny moje texty a básničky se smažou. Když to takhle napíšu, jako kdyby se to celý zhmotnilo. Je to skutečný. Jsem nemocná. Ve fázi, kdy už není možný ty psychický problémy nějak zlehčovat nebo ignorovat.